Ilustrační foto

Jako vždycky se vyrovnávám s traumaty básní, tak tady je :

Na stříbrném podnosu jsem ti svoje srdce dala,

teď bych si jej nejradějii zpátky vzala...

Jenže už není,

tys jej rozšlapal na prach...

roztrhal na cáry,.....

Na mé lásce to ale pramálo mění.

Zavírám oči před bolestí, co mi nitro svírá,

jako kámen je to tíha.

Věřím v osud,

co mě zkouší,

Ten co trvá dosud...

týrá moji duši.

Přitom vše cos mi daroval bylo sobectví a žal,

já pořád stejně v srdci tě mám..

Nechápu jak s takovou bolestí žít dál...

v srdci nosím hluboký šrám.

Mám v něm dýku, kterou otáčíš,

a ona do ní sype sůl....

nevím, čeho tím docílíš,

z mých slz...skoro vyhloubit by dal se důl.

Jak mám přežít pohled na vás dva?

Zas ten kdo trpí, jsem já....

Jak můžu žít v té hradbě ze lží,

chci zas volnost svou,

zbavit se prokletí...

zas svému srdci paní být...

stejně vím, že šrámy jako vzpomínky zůstanou.............