Dnešní příspěvek jsem se rozhodla věnovat lásce jako takové. My ženy občas máme pocit, že nejsme dostatečně milovány a obletovány. Občas nás to mrzí, ale možná pouze přehlížíme láskyplné náznaky, kterými nás naši muži tolik častují! Muži na nás opravdu záleží, když nám před usnutím klade na srdce, že kdyby v noci chrápal, máme ho vzbudit (i když s ním však v noci třeseme jak chceme, docílit tohoto výsledku se nám nikdy nepodaří, a ráno se na naši nevyspalou hlavu snese dotaz: a proč jsi mě tedy nevzbudila?) opakovaně slibuje, že tentokrát už opravdu počká, než usneme my, abychom se aspoň trochu vyspaly (dává najevo, že si svého chrápavého nosu je velice dobře vědom- čeho si ovšem není vědom je, že jen co dořekne větu, ozve se známé Chrrr...) při naší letmé otázce, jestli by nemohl jít zkontrolovat a podlít kuře co se peče v troubě odvětí, že nemohl, aby nám poté, co se rozhodneme podlít ho samy a popálíme si u toho ruku, mohl připomenout, že to ještě nebylo potřeba zatímco podléváme kuře a pálíme si ruku v kuchyni soustavně kouká do počítače, a jakmile vykřikneme bolestí, s účastí v hlase (ale s pohledem stále upřeným do monitoru) se zeptá: copak, lásko? pokud jsme po této jeho reakci lehce roztrpčené, uklidíme nezbedné kuře zpět do trouby, popálenou ruku strčíme pod vodu, zasyčíme "nic!" a následně zprudka a naštvaně dosedneme vedle něj, dozvíme se, že naše reakce je nepřiměřená, a že on na rozdíl od nás něco dělá Ač tento článek vyznívá vysměvačně a ironicky, nemám to v úmyslu. Vím, že oni to myslí dobře, a že se snaží. (No dobře, neuvědomuju si to vždycky, ale umím tuhle snahu ocenit). A také podotýkám, že svého drahého si vážím a miluju ho, i přes tyhle všechny situace. Ono, s nikým z nás to není zrovna lehký :-)