Ilustrační foto

Dobrý den, deníčku, tak jsem tady. Asi se sluší a patří něco o sobě sdělit. Co bych tak mohla říct? Devatenáctiletá studentka střední školy, co má těsně před maturitou, je nás snad málo? Nejsem ničím výjimečná...

Mám přítele Pavla a pár kamarádů. Nemám jich zas tolik, protože po zkušenostech nevěřím lidem. Kdo se se mnou chce začít přátelit, musí si získávat moji důvěru. Navenek nezkazím žádnou legraci , ale nikdy s ničím nezačnu já. Vždycky, když jsem to udělala, všichni řekli něco jako "Hmm" a přestali si mě všímat. Proto se radši zapojuju do věcí, které nenápadně podstrčím někomu jinému, někomu, koho budou ostatní poslouchat. Mám za sebou pár vztahů, ne vždycky jsme se dokázali rozumně dohodnout. Vlastně, podívám- li se za sebe, moc toho neuvidím. Ze tří kluků, se kterými jsem kdysi byla, zbyl jenom jeden. A s tím já nechci komunikovat, na to mi moc ubližoval. Zbývající dva nechtějí komunikovat se mnou. Kamil asi proto, že tehdy, když mně bylo 14 a jemu 24, to pro něj byl jen pouhý flirt a já to brala (naivně) vážně. Dlouho jsem mu to nemohla odpustit, a i když jsem pak slibovala, že zajdu na kafe, nikdy k tomu nedošlo. Už mě dávno vymazal. A Libor.. s ním jsem měla pocit, že jsem vážně někdo. Nikdy jsme se nepohádali, ale taky jsme spolu byli jenom půl roku. vlastně- dal mi kopačky těsně před uběhlým půlrokem a odjel do Bruselu studovat. Už jsem ho nikdy neviděla a asi nikdy neuvidím. Tehdy mě to dost mrzelo, dnes si říkám, že chtěl asi spálit mosty. Zvolil ten nejbolestivější- ale nejlepší způsob. Moje láska postupně přešla v nenávist a následně v mizivé pochopení. Tenhle konec bude slavit v září třetí výročí. A třetí výročí bude slavit taky můj nynější vztah. S Pavlem jsem začala chodit ze začátku jenom z pocitu, že potřebuju někoho vedle sebe. Ale postupem času jsem se do něj zamilovala a tak je to dodnes. Vždycky mě podržel, vždycky mi pomohl a já mám pocit, že by pro mě udělal všechno. I jemu lezu na nervy, a jsem vůči němu občas poněkud agresivní. Hrozně mě irituje jeho klid a to, že i přes to, že mu je už 21, se chová jako dítě. Ne nevědomky, jako já, ale vědomě a zcela uváženě nasazuje dětské ksichtíky a snaží se napodobovat dětské žvatlání. Pro něj to jsou útěky z reality, několikrát mi vysvětloval, že právě z tohohle chování pramení jeho svatá trpělivost, ale já se snažím, aby to dělat přestal. Taky už to, pravda, omezil. Trochu mě irituje jeho rodina. U nás je taky zvykem, že si s mámou povídám, ale ne do takové míry jako tam. Pavel mamince sděluje všechno, snad i věci, které ona vědět nechce. Jednou jí vykvákal i kdy mám mensturaci. Moje tchýně je skvělá osoba- ale tím, že nejsem z úplné rodiny, nedokážu v té jejich být. Možná mě cosi trápí, a možná mě to prostě už nudí, že kdykoli jsme u nich, nemáme čas pro sebe, protože si jdeme povídat s tchýní, ale hodně často pociťuji až nelibost toho jít vést rodinné debaty.

Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct. Byla jsem v pubertě a vnímala to jako konec světa, taky mi hodně vadilo, že se se mnou o tom nikdo nebavil, prostě jednoho dne to přišlo a bylo to tady, Michalko smiř se s tím. Co mi zbejvalo? Jsem celá po tátovi, hodně jsem s ním držela, byla jsem silně proti mámě. Moje vzbouřená dušička byla přesvědčená, že táta musel mít nějakej důvod, proč si našel jinou... Postupem času jsem zjistila, co to bylo za důvod. Můj otec je děvkař. A jeho nynější žena je... bývala v pohodě. Měla jsem Monču ráda, byla fajn. Je o deset let starší než já, ale bohužel od chvíle, kdy jsme spolu začaly bydlet, resp. od okamžiku kdy jsem nastoupila střídavou péči, se mě snažila z bytu vyštvat. Nakonec se jí to povedlo. Nenávidím ji naprosto sžíravým pocitem, který nejsem schopna kontrolovat, i když bych chtěla, kvůli tátovi. Už dávno to není Monča, ale Motyka, jak jí začal říkat můj bratranec. Motyka porodila otci dítě, chlapečka. Mému nynějšímu bráškovi jsou dva roky a je to celkem zvídavé batole. Dokázala jsem se na něj usmívat až před krátkou dobou, nesnášela jsem ho stejně jako ji, než jsem si uvědomila, že za to, co ona mi udělala, on nemůže.

Momentálně žiju s mámou, a doufám, že mi odpustila moji pubertu. Toť by bylo asi všechno ke mně a k mé minulosti, ke které se pravděpodobně budou mé příspěvky vázat nejvíc. To se přece do deníčků psává, ne? :-)