Ilustrační foto

Pořád všude čtu, jak zkrachovalo které manželství. Pomalu začínám mít dojem, že už neexistuje láska taková, jaká byla dřív, že stačila jedna svatba a ti partneři spolu vydrželi celej život a snášeli spolu radosti a strasti... Jakožto dítě z rozvedené rodiny to samozřejmě vnímám o to víc, že ani moji rodiče nemohli být tou výjimkou. Ano, rodina mého přítele je kompletní,  neporušená a nerozvedená, ale když vidím vztah "tchýně" a "tchána", taky to není zrovna růžové. Proč se lidi po pár letech nedokážou tak milovat jako na začátku?

Vždycky, když vidím na ulici babičky a dědečky, kteří se drží za ruce a nebo se prostě vzájemně dotýkají, hrozně moc jim fandím. Je to tak úžasné, když vidíte, že ta láska vydržela. Jak moc bych si přála, aby moje láska jednou taky takhle dopadla. Hrozně moc. Ale čím víc si to přeju, tím víc jsem v tom nejistá.

Teď jsem byla na svatbě "švagra". Všichni nám tam předhazovali, kdy se budeme brát i my, já a můj partner, a to jsme spolu ani ne tři roky.

Na jednu stranu bych asi skákala radostí, kdyby mě požádal o ruku, ale na druhou stranu... Asi nejsem nejlepší partie. Děti z rozvedených rodin prý mají o x procent vyšší šanci, že jednou dopadnou stejně, jako jejich rodiče. Nechci tak dopadnout, ale nevím, jak to mám udělat. Navíc jsme oba ještě moc mladí, a já upřímně nedokážu posoudit, jak bych reagovala na velké problémy v manželství. Nevím, jak bych to řešila, a jak bych na to reagovala, kdybych zjistila, že si například našel nějakou milenku? Nebo že se prostě s nějakou holkou na jednu noc vyspal? Nebo jak bych vůbec snášela to naše společné soužití, zatím jsme spolu byli párkrát na dovolené, třeba jsme i zkoušeli pár týdnů být spolu v jednom bytě, postarali bychom se o sebe, ale jak bychom to snášeli dlouhodobě? Jak bychom se přizpůsobovali jeden druhému? Propaguju názor "jedna svatba stačí", ale co když zrovna ta moje nevyjde, co když nedokážu bejt spořádaná a skvělá manželka?