Nevím jak to nazvat, asi strachem ze tmy. Nerada usínám sama. A právě teď je ta chvíle. Nejsem sama v domě, v pokoji, dokonce ani v posteli ne... Jsem sama v duši. On sice leží vedle mě, ale nedotýká se mě, nehladí mě, ležíme spolu jako dva cizinci, každej na jedný straně a on hned usne. Takhle je to někdy, jindy usínáme uprostřed naší manželský postele stulení, držíme se za ruce a od sebe nás dostane jedině spánek. Snažím se psát tiše, abych ho neprobudila. Nepohádali jsme se, urazila jsem se. Některé věci, které říká, jsou mi líto. Některé věci, které by podle mě měl dělat, nedělá. Snažím se mu to říkat,mluvit s ním o tom, naznačovat. Jenže náznaky nejsou pochopeny, přímá řeč je odkývána, ač nevyslyšena, a přímá řeč následující po první přímé řeči je vypouštěna jedním uchem tam a druhým ven, jako bych byla hysterka, co jí pořád něco vadí.Přitom se snažím jen o jediné, a to poskytnout nám komunikaci, mluvit o tom, nedusit to v sobě. Vlastně bych chtěla, aby se probudil, aby viděl, co píšu, aby si to přečetl.Zároveň nechci, aby myslel, že jsem mu to cíleně dala přečíst, viděl by v tom další můj pokus stěžovat si.Mrzí mě to, mám ho moc ráda. Vím, čím si se mnou prošel, vážím si toho, že to vydržel, že zvládá mé nálady. A přece, pořád to všechno, co mi vadí, ve mně hlodá... Chtěla bych, aby mě pochopil. Můj největší problém totiž je, že svoje očekávání nerada vyslovuju nahlas. Naznačím, popostrčím, ale hrozně nerada pojmenuju. Pak jsem z toho neskutečně zklamaná a čekám, že se dočkám něčeho jiného, ale vždycky se stane jen to, o co si řeknu. Kde je spontánní překvapování? Proč jeho nenapadá, že by mi mohl něčím udělat radost, jen tak, maličkostí, jako to napadá mě? Přece vím, že mě má rád,...