Ilustrační foto

Je mi tak trochu smutno. Síla, kterou jsem načerpala v lázních mi díky starostem a stresu, co mě doma neustále provází, vyprchala a já si připadám jako vycucaná houba.

Je fajn, že aspoň bolesti zad jsou zatím pryč. To jsem moc ráda. Aspoň něco. Myslím, že v tomto směru mi hodně pomohl léčitel Nanco a péče v lázničkách .).

Když tak vzpomínám na lázně, tak se mi vybavila událost, kterou jsem zažila se svýma přítelkyněma Haničkou a Andy. Jednu neděli, protože v neděli se tam opravdu nic neděje, vyjeli navštívit do ústavu Jirku.

O Jirkovi jsem psala loni. Jen ve zkratce. Je to kluk, no vlastně pán, asi kolem padesátky. Seznámila jsem se s ním loni na jednom tanečním večeru. Byla jsem tam tenkrát s Milanem a Andy. Byl to moc pěkný večer. My jsme se bezva bavili a on stál u muzikantů a tancoval si tam smutně sám pro sebe. A tak jsem ho oslovila a vzala jsem ho mezi nás. Je trochu mentálně postižený, ale moc hodný. Ten večer si bezva užil a dal mi prstýnek. Já si ho nechtěla vzít, ale nakonec mě přesvědčil. Domluvili jsme se, že zase další sobotu ho příbuzní přivezou, ale už ani jednu, ani další sobotu jsme se nesešli. Tak jsem nechala číšnici mou adresu, aby mu jí předala a čekala jsem a čekala, jestli napíše. Za ten rok jsme si vyměnili asi tři dopisy.

Měla jsem jeho adresu do ústavu. A tak jsem nabídla holkám, jestli bychom si neudělali výlet a nezajeli za ním. Bylo to přijato s nadšením a tak po obědě jsme vyrazily. Nevěděla jsem, který Rašov to je. Protože když jsem to dala do navigace, tak jich tam naskočilo asi pět. Jeden jsem tam zadala a bylo to asi půlhodiny od Jáchymova, tak jsme se s holkami dohodly, že by to mohlo být ono.

Cesta byla nádherná. Podhůří Krušných hor se nám míhalo za okny a my si povídaly a užívaly si výletu. Podle navigace jsme tam měly už být, ale nic jako ústav jsme neviděly. Začaly jsme ztrácet naději, že jsme se daly správným směrem. Pak jsem viděla nějaké pány, kteří pracovali na zahradě. Hanička se jich šla zeptat, zda je tu někde ústav pro mentálně postižené. A BINGÓ, byly jsme kousek od něho. Cestu nám popsali a na závěr jsme měly přejet dřevěnou lávku. Hmm, měla jsem trochu strach, jak pojedu přes ni, ale říkala jsem si, že když to řekli tak v klidu, tak že by to mělo být v pohodě. Lávku jsme dlouho hledaly. Nakonec jsme se musely opět zeptat. Našly jsme ji. Byl to nádherný ,dřevěný,historický most.

Pak už cesta trvala jen chvíli. Přijely jsme konečně na místo. Byla to velká budova za lesem v polích. Oplocený areál s menšímy domky okolo. Park byl upravený, působilo to ale všechno nějak divně.

Vchod do budovy byl odemčen. Našly jsme zvonek. Zazvonily a nikde nikdo. Našly jsme knihu návštěv, kam jsme se zapsaly a šly do vnitř. Všechny dveře do chodeb byly zamčené. Holky se začaly bát. Našla jsem nástěnku a tam byly fotky z různých akcí. "Holky, tady je Jirka, hele.)))!!!!“ Byla jsem moc ráda, že jsme dobře. Přízemí bylo zamčené, jak jsem již říkala a tak jsme se vydaly do patra. Tam byly na obě strany vchodové, prosklené dveře. Holky se hrozně bály, když viděly ty chudáčky, co se povalovali a opírali o zeď. Budily jsme tam povytržení. Koukali na nás a Ándy chtěla odejít. Zazvonila jsem na jedno s těchto dvou oddělení a viděla jsem po chvíli pečovatelku, jak se k nám blíží. Odemkla a já ji řekla, že jdeme navštívit Jirku, kde ho najdeme? Ona zavolala na chodbu, "Švejnožka má návštěvu "! A z dalšího patra přiběhl jeden chovanec, že nás za ním dovede. To byl povyk. Všichni vyběhli na chodbu a volali po Jirkovi. V dalším patře byl vychovatel. Moc milý pán. Ukázal nám celý ústav a popovídal nám o tom, co dělají, jak se o ně starají. A já mu popovídala, jak jsem se s Jirkou seznámila a že jsem opět tady v lázních, že jsem bývalá zdravotní setra. Protože říkal, že jsou chovanci lehce zneužitelní a moc důvěřiví, tak aby věděl, že Jirku opravdu nechceme nijak ohrozit, jen mu udělat radost.

A pak to přišlo. Šly jsme o patro výš a tam stál na schodech on. Nebyla jsem si jistá, jestli mě poznal. A tak mu říkám:" Ahoj Jiří, víš kdo sem? Ano vím, ahóój, jak se máš? A dal mi pusu a objal mně. Andy také objal a koukal na Haničku a říká" A Ty jsi kdo???" Začaly jsme se s holkama smát a já představila Haničku. Jirka nám ukázal svůj pokoj, já mu dala bonboniéru, měl velkou radost. Ukázal nám své fotky, ukázal nám svá CD a povídá mi. " 2. 12. mám narozeniny a mám rád country." Smála jsem se a slíbila, že mu nějaké pošlu a taky jsem to tak udělala. No a pak nás šel vyprovodit ještě s jedním. Auto se mu moc líbilo. Prohlédl si ho, je to prostě dítě v těle chlapa. Když jsme odjížděly, tak nám mával a já zatroubila a on se smál a byl hrozně pyšný, že za ním přijely na návštěvu tři ženské. Hrdě mával a v oknech jsme viděly hlavy ostatních chovanců. Tenhle pohled jsem si uložila a hřeje mně u srdce, že jsme udělaly s holkama dobrý skutek.

Krásný víkend všem,

Slůně