Ilustrační foto

Jo, jo, zase jsem si musela jít pro veselé pilulky. To, že mě pronásledují deprese, jsem už jednou psala a kdo čte mé řádky, tak je mu to asi vzhledem k časté změně nálad i jasné.

Vždycky, když mluvím s někým o mých návštěvách blázince, tak pozoruji jeho reakce. A, abych byla upřímná, tak už se tím i bavím. Nebylo tomu však tak vždy. Když jsem tam měla jít poprvé, tak jsem se tomu moc bránila. Styděla jsem se za to, že jsem magor, ale časem jsem pochopila, že na tom, že díky mým problémům, jdou deprese ruku v ruce, není nic divného. Vůbec, že na depresích není nic divného, jen se ve společnosti prostě o nich nemluví, nebo jen v legraci. Je to škoda, že jsou brány stejně jako jiné choulostivé nemoci, jako tabu.

To, že člověk tímto onemocněním trpí, si v začátku vůbec neuvědomuje. I já jsem si to nepřipouštěla a všechny, co mě do šaškárny tenkrát posílali, jsem odsuzovala, že nejsem žádný mogor. Ale skutečnost tenkrát byla jiná. Prý jsem přišla minutu po dvanácté. Už jsem tenkrát vážně chtěla zemřít a dokonce jsem už..... Ale to nechci povídat. Toto má být veselé čtení :).

Takže jsem byla na kontrole. Pokaždé už teď v pohodě, koukám po ostatních spolupacientech a trochu se těším, co zase uvidím. Tentokrát tam bylo moc lidí a objednací doba, vůbec neodpovídala skutečnosti. Na lavici naproti mně seděla paní, která vypadala spíše jako pán. Seděla a tupě hleděla před sebe. Na takové pacientce by nebylo nic zvláštního, takových je tam spousta, kteří bloumají ve své mysli a hledají tam to, co sami nevědí. No nic mrknu se na mobil, jestli mi někdo nepíše, protože pokaždé, když jdu k lékaři, tak si mobil dám na styl jednání, abych nikoho nerušila. Nesnáším, když to někdo nedělá!

Brouzdám tedy v mobilu a najednou mě vytrhne známý zvuk, co znám z noci, z domova. Zvednu hlavu a paní-pán usnula. No jasně, začala chrápat. Ale tak, že se mi chtělo děsně smát. Držela jsem se! V čekárně bylo hrobové ticho, jen u okna si neustále něco mladý muž mumlal pod fousy, ale doopravdy, měl plnovous. Paní, již už pod dozorem celé čekárny, chrápala dál. Když si pomalu začala v doprovodu hlomozných zvuků, které připomínaly zvuk cirkulární pily ulehat na lavici, začala jsem se potichoučku smát. Se svým smíchem jsem ale nebyla sama. Bylo nás víc.)!!! Paní pomalu už ležela na lavici, když z jejího snění ji vytrhla sestřička a zavolala její jméno. Paní sebou tak trhla, vykulila oči a chuděrka nevěděla, kde je a co se děje.

Tato příhoda mi připomněla Mr. Beana v kostele :).

Takže i v šaškecu se může člověk pobavit.). A mimochodem, když vás někoho přestane bavit svět a připadáte si neschopné, samotné a zbytečné na světě, nebojte si tam zajít. Bude se vám lépe žít a úzkost na prsou, která vás ničí a nutí plakat, pomine!!!

Krásný večer, mám vás ráda,

vaše Slůně