Ilustrační foto

Od chvíle kdy mi ti dva námořníci volali, že chtějí domů jsem se pořádně nezastavila. Moje přání týden baštit rajčata s nivou, vzalo za své a já jim hned začala péct něco dobrého na ty jejich bolístky.Nakonec bylo dobře, že jeli domů, protože to tam bylo horší než jsem na první poslech tipovala.

Říkala jsem, že se mi nestačilo ani stýskat a už se cpou domů, ale když byli doma, tak aniž bych jim to přiznala, byla jsem klidnější.

Rozčilujou mě, ale jsem ráda za ně. Nikdy jim to neříkám, protože to neumím. Možná proto, že jsem parchantě z kojeňáku, které se dostalo do mizerné rodiny a tak nemělo kde se naučit co to je domácí pohoda a že říct svým nejbližším, že je máte rád není nic špatného.

Říct to ještě svým dětem to jakž takž jde, ale chudák Martin, za těch 16 let to ode mě snad nikdy neslyšel.

O to víc nás těší, že jsme se skamarádili s našimi nájemníky. Paní si našla na stará kolena přítele. Oba dva jak jsou čerstvě zamilovaní, nadšeně kolem sebe krouží a chlubí se jeden jako druhý jaké mají štěstí. Něžně se oslovují i při plánování nějakých úprav kolem domu až se stydím za to, že jsem tak zatraceně věcná a občas můj ječák musí slyšet celá vesnice, když není všechno tak jak si myslím, že by mělo být.

Myslím, že se už nezměním, ale i tak si říkám, že romantika je hezká, když si jí někdo umí užít.