Ilustrační foto

Vždycky mi přišlo úsměvné a někdy až trapné kdykoliv v televizi ukazovali nově otevírající prodejnu, kde se ctihodní občané jak zvěř vrhli na zlevněné televize, komody anebo kuřata.

Lidi přeskakující zátarasy a košíky porážející nepotřebný tovar nebo jiné dorážející nakupující. No a co se nestalo právě dnešní ráno?

Když Martin šel pro oplatky ke kávičce, donesl katalog z Obi a hned na titulní stránce byly krbovky za 4999, které na nás už loni nezbyly.

Nadšeně na mě volal už od schodů a já s kartáčkem v puse řvala „ na lednici, na lednici“ v očima navrch hlavy jsem z lednice strhla slevové kupony a pak oba jak šílenci jsme bez jediného slova domluvy na sebe začali házet kusy oblečení vhodné do civilizace, mávali jsme kartou, já tiskla k sobě leták i slevové kupony a vyrazili jsme. Bylo už půl deváté a ten můj krajinkář dneska šlapal na krk našemu mrňouskovi.

Sotva jsme zaparkovali, já jak fúrie vběhla nebo do obchodu a… , no dámy :-)  byly tam. Pravda kolem nich ještě dvě rodinky a prodavačka, která jim vypisovala papíry a odcházela někam pryč. V tu chvíli už ke mně přijel i Martin a chtěl nadšeně ohmatávat kamna také. Jenže od toho jsem tam byla já a jeho vyslala sehnat jakoukoliv obsluhu. Odešel a já se opírala o kamna, která mi budou říkat madam, když jsem zahlédla další lidi s letákem v ruce. Neumím se hádat dokonce ani reklamovat vadné zboží a tak si dovedete představit tu paniku. Kamna mi ještě nebyla přiklepnutá a už se na mě řítila rodina s takovým statným tatínkem. No neodstrčil mě od těch kamen, která jsem chtěla bránit i svým tělem? Odstrčil. Chtěla jsem namítnout , že jsou moje, když se otočil na svou žernu

„ mámo to nejsou voni“ a začal se zuřivě rozhlížet po jiném kousku z letáku.

To se už vracel Martin z bezvýsledné mise ale protože šla kolem obsluha, beze slova jsem začala jak malé děcko ukazovat prstem na svá kamna.

Odečetla jsem jí ze rtů "okamžik" a pak čekala než se prodere k nám. Pak jakoby se nechumelilo se zeptala „odvoz máte?“

Řekla jsem, že ne, na to ona jen, „tak to si dohodněte na kase“ a vrazila mi do ruky, kde jsem žmoulala patnácti procentní slevu papír s vypsaným kódem a cenou kamen, které někdo právě v tu chvíli odmítl.

Cestou domů jsme se smáli tomu jak jsme panikařili a Martin říkal, že se dokonce modlil abychom tentokrát přijeli včas. Teď už se doma těšíme na zítra až je dovezou a popíjíme ledové kafe, které jsme pochopitelně nechali stát na lince, když se naskytl takový kauf.

Ale fuj, když si vzpomenu na tu rodinu a na to, že bych se měla jak ti šílenci z televize o ta kamna začít přetahovat, ohryzávat zápěstí svému sokovi nebo se hystericky rozbrečet ať mi je nechají, když je tolik chci.