Ilustrační foto

Loni jsem měla úraz a byla doma, nudou zírala na kdejakou blbost v televizi a zašla i sem. Teď už zase makám, tak sem nepíšu, i když občas nakouknu, ale dneska jsem to přehnala.

Brzo ráno mi volal spolužák ještě z průmky, že za 12 dní máme slezinu a že detaily mám ještě v mejlu. Vyskočím z postele, že si to přečtu a vědoma toho, že jsem stokilová víla jsem se chtěla vrhnout na orbitrek, že na sobě drsně zamakám. Jenže oči mi sklouzly k deníčkům, já se začetla a koukám, už tu jsem hodinu a půl. Četla bych i dál, jenže to už mi tu dupe synáček a chce abych s ním hrála pc hru.

Takže mi vysvětlete, kdy se dostanu k tomu hubnutí. Zatracený deníčky, už jsem se mohla zpocená válet u stroje na koberci a nadávat, že je konec s přejídáním a že mi nějaká slezina za to týrání nestojí, k tomu přidat hysterčák, že tam nepojedu, když nezhubnu. 45kilo jako tehdy nebudu mít, ale chtěla jsem se blísknou, znáte to. Vím, že při slezině se počítá s tím, že trochu zestárneme, ztloustneme, ale ženská marnivost, to je síla.

No nic, zanadávala jsem si. Teď si trochu pohraju s chlapečkem, pak zamlsáme, no a snad večer u televize se přesvědčím, že od zítra bych měla se sebou něco dělat a ne místo cvičení, číst nějaké zatraceně vtipné a milé deníčky.