Děkuji pár lidičkám ze včerejška, kteří připojili komentáře k mému zápisu. Je dobré znát názor někoho jiného, nezávislého. Dnes třeba o květinách... Dostat kytici růží bal vždycky můj sen.. od malička. Přála jsem si to a během mého prvního vztahu se to opravdu začalo plnit. Dostávala jsem kytky. K Valentýnu, k narozeninám, k svátku, k výročí našeho vztahu. Bylo to opravdu překrásné, ale první vztah jsem ukončila (ještěže..i když byl krásný, omezovat se nenechám, ale o tom kdyžtak jindy). A i když jsem byla sama, dostávala jsem květiny dál. Najednou tu byla spousta mužů, kteří celou tu dobu čekali. Evidentně jen na to, aby mi mohli posílat květiny a jiné drobné pozornosti. Po nějaké době to člověku začne vadit. Kdo nezažil, asi nepochopí. Tak neškodná činnost muže jako je darování překrásných květin může člověka docela slušně zdeptat. Když těch krásných růží, tulipánů, kal, narcisů a podobně přibývá, a vy zároveň víte, jak moc po Vás daný muž touží nebo jak moc by se s Vámi chtěl alespoň setkat, máte najednou pocit, že mu něco dlužíte. Samozřejmě je to hloupost, vy se ho neprosíte o to, aby Vám květy posílal. Ale tento pocit přijde. A přijdou někdy i horší. Takže... krásné dárky jsou zbraň v rukách mužů. A oni s nimi nakládají asi stejně obratně jako my s našimy ženskými zbraněmi. Co myslíte, dámy?