Páteční den se nezačal šťastně. Koukala jsem na sebe do zrcadla oteklýma očima a přemýšlela jsem, zde dnes vůbec má smysl o něco se snažit. Nakonec jsem se vzchopila a dojela do školy. Peklo, které mi způsoboval můj přítel bylo strašné. Brečela jsem ve vyučování a psychický šok se neměl na ústup. Během odpoledního tréninku však vykouklo sluníčko zpoza zamračené oblohy a já se na to už dívala z jiného úhlu pohledu. Po tréninku jsem spěchala domů a po pozvání do kina bylo vše skvělé. Jen výběr filmu opět nebyl šťastný, ale to mi nevadilo... Trávila jsem večer se svým přítele, cítila jsem se báječně. Cestou zpět mě ještě pozval na jídlo, moc jsem si pochutnala. Doma mě čekala postýlka a sladký spánek.  Dnes ráno krásně svítilo sluníčko a my vyrazili na procházku. Dopoledne jsem celé zaspala :o) a krátce po dvanácté jsme vyrazili ven. Užívala jsem si sobotu jak má být.  Skvělý pocit být s člověkem, kterého máte rádi. Zapomněla jsem na všechny problémy, na všechny naše hádky. Občas mám pocit, jako bychom byli pár, který se nenávidí a miluje zároveň. Je to jako být v ohni a na obláčku zároveň. Milujete člověka, který vám ubližuje a nic nedělá s tím co vám vadí. Víte, že bez něj by byl klid, ale nedokážete se s ním rozejít. Když nadejde ta chvíle, srdce se zastaví, mozek říká, že je to nemožné. A vy nemáte sílu to udělat. I když byjste tisíckrát chtěli, nedokážete to. Jeden bez druhého žít nebudete. Vaše láska stojí za všechny ty hádky i utrpení a vy věříte, že to vše překonáte. Víra, že přeplujete přes rozbouřené moře a jednou přistanete v klidném, tichém přístavu, kde jen vlny tiše šplouchají o stěny loděk a šumí, jak běží po písčité pláži. Zatím však stále vlny hřmí a třískají o špičatá skaliska...