Ilustrační foto

Ještě jednou jsme stonali oba....to byla teprve legrace k popukání....Bydlíme na takovém kopečku a cesta o nás je tudíž z kopce...a ten kopeček když v zimě napadne sních nebo mrzne se rázem změní jako v té pohádce na skleněný vrch. Bylo náledí a já se hnala s nejstarším synem, byl ještě malý na stredisko na kontrolu. Z kopce to ještě šlo...to jsem se držela kočárku a krásně se sklouzla držíc se za madlo dolů. Zpátky to bylo horší....jak mám tlačit kočár před sebou a ještě k tomu s narvaným spodním košem nákupem, když mi podklouzávají nohy a zůstávám při sebevětším úsilí pořád na jednom místě...Tak mě napadlo, že bude lepší půjdu-li pozadu. A to byla ta chyba, do půli kopce to šlo, pak mi ale podjely kopyta a už jsem ležela na zemi a ten vrchovatě naložený kočár mě ještě ležící přejel....Pěkně jsem si pěkně při té šipce vzad narazila kostrč...kdo to nezažil nepochopí co je to příšernost...bolí to jako čert. Druhý den jsem nemohla ani hnout ani sedět, ležet a ani stát...Manžel to odbyl slovy, že houno vydržim. No vydala jsem se za jeho posměchu na středisko...a doktorka mi napsala elektroléčbu...No ale jak se říká kdo jinému jámu kopá...a jak se do lesa volá...a na každého jednou dojde...tak se stalo. Manžel přišel večer z práce, no přišel...přilezl po čtyřech....páč jaksi opoměl, že mu pomalu táhne čtvrtý křížek a není žádný mladík, co chodil obden do posilovny. Možná jsem málo leštila zrcadla, aby si toho stačil všimnout...No prostě před slečnama u nich v práci se chtěl vytáhnout a nabídnul jim pomoc, když potřebovaly vynést plný sud piva po schodech...vyhodil si tím Herkulovským výkonem plotýnku. Na první pohled bylo vidět, že trpí, ale přesto mě cukaly koutky...a nakonec mě přepadl huronský řev...vypadal moc legračně. Od pasu nahoru měl tělo zvláštně posazené, trup úplně jinde, než ho lidé obvykle mívají No Kvasimodo, zvoník od Matky boží byl proti němu fešák i co se obličeje týče, ten měl taky zkroucen v podivnou grimas .

Tak jsme chodili nakonec na elektro léčbu spolu...Byli jsme skvělá dvojka do jazzu...on se nemohl ohnou a zavázat si tkaničky u bot, já se pro změnu nemohla dostat do bundy...vůbec to oblékání byla komedie. Ostatní pacienti si museli myslet, že jsme se určitě museli seznámit během dlouhodobého pobytu v kladrubském rehabelitačním ústavu. No co vám mám povídat...byla jsem s ním čtyřiadvacet hodin denně a pekelně mi lezl na nervy...páč si to zřejmě užíval ....byl pod práškama proti bolesti a já ne...Jednou rehabelitační sestra zajásala, že jsme manželé a tudíž nás může dát do jedné kabinky...proti tomu jsem se rázně ohradila..?? To si zkuste...jestli máte v té vaší mašince aspoň 220 voltů , pustím to do něj co to dá, já s ním žiju, pracuju a ted i marodím, nechci s ním sdílet ještě stejnou kabinku na rehabelitaci. Mám právo na cizího kolegu v utrpení, jako každý druhý...." Naštěstí jsme se z toho brzy dostali oba, ale myslím, že větší roli v uzdravení hrál pud sebezáchovi než rehabelitace....