Ilustrační foto

Tak jsem byla přemluvena, že mám opět něco ze života napsat.....Tak napíšu o mém rozčarování z pobytu na dětském táboře. Ta zpráva :"Pojedeš v létě s bratrem na tábor" mě zasáhla jak blesk z čistého nebe. Bylo mi čerstvých jedenáct let a do té doby jsem vyrůstala jako dítě lesa vod a strání....Tak jsem se docela začla těšit. Představovala jsem si lesní paseku a na ní stany s podsadou, táborák a noci pod hvězdami. Z mého omylu mě ale vyvedl už samotný příjezd k autobusu. Já se sbaleným ruksakem v něm svojí garderobu v počtu dvou triček, vybavením zálesáka počínaje sekerkou a konče kotlíkem....jsem si v houfu městských dětiček, které sebou vláčely každý nejméně dva kufry připadala jaksi nepatřičně....a to mě mělo varovat. Definitivní opuštění mých bláhových představ mě ale čekalo až na místě příjezdu. Nejednalo se o tábor z mých představ, ale spíše o jakési kulturně-nápravné zařízení podobné dětské ozdravovně....Narvali nás do chatek kde jedna obytná místnost zaujímala rozlohu babiččiny spižírny a v ní byly snad jen zázrakem natěsnány čtyři palandy...tedy celkem osum lůžek.....dokonce i s povlečením. Potom se nás rozhodli rozdělit do jakýs takýs družstev....a každé družstvo vyfasovalo jednu táborovou vedoucí. To už nemohlo být hůř....Nevím, co jsem komu udělala, že jsem se ocitla v družstvu nesoucím úžasné táborové jméno Kočičky...Paní táborová vedoucí vypadala na první pohled, jako by vypadla ze stránek Cosmopolitanu, než že někdy okusila dým táborového ohně a ranní chlad zelených mezí. Daleko horší ale bylo ráno...To naše úžasná vedoucí přicupitala do chatky oděná do růžové teplákové soupravy s krásnými potítka na rukou a sportovní čelence...a slovy: "Šup , šup, děvčátka máme rozcvičku...." Nevím, jak ostatní, ale já jsem ráno ráda, že po slepu najdu koupelnu, ale šaškovat ještě v pyžamu před chatou se mi fakt nechtělo....už jen proto, že jsem žádné pyžamo nevlastnila....No jak se říká, boží mlýny melou pomalu ale jistě....a naše táborová vedoucí nezvládla sestup po svahu dolů a vymknula si kotník....přidělily nám tedy jinou táborovou vedoucí....Byla to paní už před důchodem, snad členka klubu českých turistu, která se rozhodla, že městské děti, ke kterým já rozhodně nepatřím, potřebují pořádně protáhnou na čerstvém vzduchu....Tedy se náš pobyt začal odvíjet v duchu 300 letních kilometrů s úsměvem a bez úhony....Každý den tůra, která činila i více jak dvacet kilometrů...Ne , že by mi chůze vadila, chodím ráda a hodně...ale nebaví mě to, když nevím kam jdu, proč tam jdu a co tam bude až tam dojdu. Taky nemám ráda, když mi někdo diktuje tempo chůze, neboť když já jdu, tak tuhle zobnu malinu, tuhle borůvku nebo se pomazlím se slepýšem....ale tenhle pochod pod jejím vedením připomínal přesun Napoleonovy armády od Slavkova do Moskvy. Takže jsme měli všechny každý večer puchýře i na puchýřích. Tak jsem babě vyhlásila válku....stačilo nasbílat dužnaté oplodí stromu Ginko biloba, které když se rozdrtí smrdí jako, když se někdo pos....a nepozorovaně jsem jí tím vytřela její úžasné kožené pionýrky...je pravda, že od té doby měla boty před chatou...Jindy jsem zase chytila slepýše....vím, že na slepýše se musí opatrně, protože má takový reflex sebezáchovi, že nejenom mu upadne ocásek, ale ještě vypustí svojí potřebu...A proto hulákám paní vedoucí, podívejtese jakého jsem chytila krásného slepýše....vemte si ho do ruky...a šup a bylo to...slepýš nezklamal....a Nebo ty nemožné táborové hry, co lítáte polese jak pošuk podle stromků označených toaletním papírem místo fáborků, páč krepákem se šetří....

Pobyt na táboře jsem sice přežila v tělesném, nikoli duševním zdraví....na povel vstát, na povel jíst, hygiena na povel, zábava na povel...a na povel i spát...Dodneška to našim nemůžu zapomenout...., ale tuhle se mě nejstarší ratolest zeptala, jestli by mohl jet na tábor....Odpověděla jsem ..důkladně si to rozmysli a tady mi podepiš, že to byl tvůj nápad a tvá vůle....