Předloni jsem jela z práce domů a koukám na náměstí Jiřího z Poděbrad vidím nějakou slavnost a stánky. Vyskočila jsem tedy z tramvaje, že se tam půjdu podívat.
Hned z kraje byl stáneček, v něm kovář v historickém oblečení a prodával krásné keltské šperky. Chvíli jsem tam okukovala a s kovářem prohodila pár slov s tím, že to celé obejdu stejně se k němu vrátím a něco si koupím.

Neměla jsem mnoho peněz a tak nějak jsem tušila, že na této slavnosti si stejně jinde nic nekoupím.
Všude prodávali, trdelníky, koláče, uzené, sýry a klobásy a víno. Jasně, bylo to Vinohradské vinobraní. Dala jsem si sklenici piva, usedla na lavičku a přišla mi esemeska. Manžel, kde jsi Máňo? Raději jsem zavolala a řekla kde jsem a co tam dělám a že za chvíli jsem doma.
Jenže než jsem obešla celý park v kterém se slavnost konala, dostala jsem zprávy ještě tři. Co si má vzít k jídlu, kde má /už nevím přesně co/ nějakou kravinu a zda má jít vyvenčit psa.
Náladu pod psa jsem měla já, z toho, že mě otravuje, když jsem se zdržela jen o necelou hodinu a to ještě ví kde jsem a co tam dělám.
Došla jsem na místo kde měl stánek mladý kovář a na just jsem si začala vybírat měděné šperky, náušnice mi padly do oka ihned, pak prstýnek a ještě přívěšek na kožené šňůrce, vše za sumasumárum 140 kč. Dala jsem mu 150kč a v tom mi volal manžel, zvedla jsem telefon vyřídila hovor a chtělo se mi vztekem brečet. Kováříček utrousil milým hlasem, něco že se mě muž nemůže dočkat a myslel to hezky a já jsem mu zoufalá svěřila ve dvou krátkých větách co se stalo a jak to vlastně je.  Vylétlo to ze mě jako z kanonu a já už dnes nevím co to odstartovalo, snad kovářův kamarád, či nějaký pán stojící opodál něco prohodil a já prohlásila:
"Srdce své, měla jsem věnovat kováři, já měla být královna a on můj král, potom bych neměla smutek víc ve tváři, láska by byla náš svatý grál..."
Kluci vykulili oči a já dodala:
"Jenže, já vzala si panského kočí a ten jen na svý kola močí a dnes už ani to né, když je věčně nalitej a bez řidičáku"
Celý víkend mě ty veršíky nedaly spát  a v pondělí jsem složila celou básničku.
Dnes mám naštěstí pána, kterému napíšu jdu s kamarádkou tam a tam, přijdu asi v tolik a neobtěžuje telefonem kde co má a co si má dát k jídlu. Když chci, ještě mi přijde naproti k tramvaji a když není zrovna navaříno, tak si něco uklohní a nechá i pro mě.
Šperky které jsem si tehdy koupila.