Byla kdysi jedna malá holčička a ta měla velmi moudrou maminku. Když maličká nemohla spinkat, řekla jí maminka jednu velmi moudrou radu:
Zavři oči a mysli na krásnou zahradu, plnou kytiček, ptáčků a zvířátek. Do té zahrady se vchází krásnou kovanou bránou a je v ní nádherný zámek, než k tomu zámku dojdeš budeš spinkat a budou se ti o té zahradě zdát hezké sny.
A holčička maminku poslechla.
Zavřela oči a najednou viděla světlo a krásnou kovanou bránu, vešla do krásné zahrady a procházela se v ní. Než došla k zámku usnula a její procházení pokračovalo ve snech.

Tak to šlo nějaký čas a holčičce začalo být v té zahradě smutno, neměla si s kým povídat, neměla si s kým hrát a tak to jednoho dne řekla své moudré mamince. A její laskavá a moudrá maminka si opět věděla rady a poradila holčiče, že když si vymyslela zahradu, může si vymyslet i princeznu do toho zámku, nebo kočičku, pejska, ve světě fantazie se přece může všechno, i holčička tam může být princeznou.

A holčička znovu maminku poslechla.
Nějaký čas myslela na princeznu, ta však stále nepřicházela a holčičce bylo čím dál, tím víc smutno.
Až jednou na ni zpoza keře vykouknul kluk.

" Ahoj, nechceš si se mnou hrát"?
A tak začal dlouholetý příběh, holčičky s klukem ze zahrady.
Chlapec neměl jméno a v televizi zrovna běžel večerníček o kocourku Damiánovi a tak holčička tímto jménem pojmenovala i chlapce.
Každou noc si spolu hráli a povídali a také spolu rostli. Stále se procházeli přenádhernou zahradou a holčička nyní už slečna se svěřovala se svými trápeními svému kamarádovi už jinochovi.
Vždycky měl pro ni hezké slovíčko, nebo písničku.

A léta plynula a z těch dvou se stali dospělí lidé.
Prožíval s ní svadbu, radosti, trápení, starosti, neůspěchy, bolesti a zoufalství. Nikdy jí nenadával, nikdy se na ni zle nepodíval, nikdy ji neuhodil, neodbyl. Vždy měl čas aby jí vyslechl a potěšil.
A zazpíval.
Jen jemu mohla bez obav svěřit všechno, své moudré  mamince nechtěla, aby jí nezpůsobil bolest a trápení, má svého dost. Jen Damián ji držel svým kamarádstvím aby se někdy nezcvokla, aby přestála vše co ji v realitě tolik trápilo.
Holčičce už bylo trošku přes 40 let, už nebyla tou malou holčičkou, už si nehrála, už se chodila jen svěřit a poslechnout si krásné starobylé písně a tak by to šlo dál až do jejího skonu, kdyby...
Jednoho dne se  objevil v reálném životě muž, byl jiný než znala. Stála mu za to aby se sehnul a sáhnul do bláta, oklepal ji a postavil na nohy.
A Damián najednou přicházel čím dál méně, až jednoho dne nepřišel vůbec...
Někdy je holčičce smutno po kamarádovi, který jí tolik pomáhal, ráda by mu řekla, že je nyní konečně šťastná, ale on se už nevrátil.

Jedna kamarádka, řekla, že splnil svůj úkol a dovedl ji ke štěstí, kam však zmizela ta vytvořená imaginární bytost, vrátil se do světa fantazie?
Kdo ví....
Věřte, nebo nevěřte, tento příběh je pravdivý.