Psal se rok 1982 a já jsem chodila do sedmé třídy základní školy. Protože jsem stále při hodinách přírodopisu vyrušovala, neustále jsem já a spolužák byli poškole a za trest jsme rovnali přírodopisný kabinet.
Ten jsme měli tak srovnaný, uklizený a zmapovaný, že se někdy i učitel přišel zeptat kde je jaký exponát.
Ten osudný den jsme opět byli posláni do kabinetu, zařadili jsme pár věcí které učitelé použili pro výuku a nevrátili na správné místo, podali ruku kostlivci a sedíce na podlaze jsme si povídali.
Najednou se mě spolužák zeptal, zda jsem už někdy byla na školní půdě...
Nééé, nebyla a ani nevím že tu nějaká je.
Opatrně jsme se vyplížili z kabinetu, proběhli chodbami ven za budovu a vypůjčili si školníkův žebřík.
Vylezli jsme na půdu a tam bylo pokladů...
Opelichaná vycpaná sova, krunýř ze želvy, staré pomůcky na chemii a obrázky. Že na všem byl metrák prachu nám nevadilo a probírali jsme se obrázky, když jsme našli podobiznu Adolfa Hitlera.
Chvíli jsme se mu posmívali ale co s ním?

Když tu nás napadl nápad ze kterého jsme měli děsnou bžundu.
Vyndali jsme fotku z rámečku, pečlivě ji oprášili, slezli z půdy, vrátili žebřík a potichu jsme se vplížili do naší třídy, ve které ji dávno nikdo nebyl.
Sundali jsme obraz tehdejšího prezidenta Gustava Husáka a místo něj jsme pověsili do jeho rámečku stařičkou fotku Hitlera.
To  bude legrace, až si toho někdo v pondělí všimne...
V pondělí jsme přišli do školy a Adolf si vesele visel na místě, kam jsme ho vpravili, aniž by si ho někdo všimnul celou první i druhou hodinu.
Po velké přestávce jsme měli zeměpis s naším báječným třídním učitelem, který byl mimo jiné i cestovatel a tak nám výuku zajímavě spestřoval zajímavým výkladem a diapozityvy. Při výkladu používal ukazovátko a řádně rozkládal rukama.
Podívete se děti zde vidíte a rozložil ruku...,  spatřil Adolfa, vytřešti oči a zařval: " Do pr.d.e.le  kterej vůl to tam dal!!!"
Skočil po obrazu a strhnul ho ze zdi, zastrčil ho pod stůl, utřel si čelo a pokračoval ve výkladu.
Jenže nějaké vlivné dítě, ještě vlivnějších rodičů si všimlo a nahlásilo to doma a rodiče to nahlásili výš...

Druhý den při první hodině přijeli esenbáci a ptali se kdo to udělal. Báli jsme se tehdy policajta jako čerta a tak jsme se kajícně přiznali. Byli jsme zavoláni do ředitelny, tam se nás vyptávali na to či ono, my ničemu moc nerozuměli, oba jsme buleli...

Do tří dnů jsme tam museli znovu a byly u toho naše maminky.
Když vyslechly, co nám hrozí, spolužákova maminka omdlela. Moje diplomatická maminečka, však pravila, že je to absurdní, že jsme nerozumné děti, které ani neví co a koho to vlastně vystavili, že ať se sami podívají na ten smetáček pod nosem, že to je pro takové malé pitomečký komické a nic tím ani jiného nebylo myšleno, tak aby přehodnotili klukovinu a potrestali nás spíše poznámkou, poškolou, prací...
Dobrák pan trídní se za to též zasadil a my dostali oba dvojky z chování a nějaké písemné tresty.
Po létech, jsem na to vzpomínala a maminka mě řekla, že by mě nejraději zamordovala, že si neumím představit jak měla nahnáno, že ji nebo tátu za to zavřou a ža ještě dva roky když jela do města ji sledoval chlap v koženém kabátě a tátu, šoféra z povolání sledovala bílá škodovka...