a asi už hned tak nestane, i když, kdo ví. To vám takhle přijdu domů, tentokrát s dobrou náladou, pač v Bille měli v akci mou oblíbenou zmrzlinu, tak jsem si koupila hned dva kyblíky a pelášila jsem domů. Drahý zrovna dovařil čočku s rýží, posypali jsme to opraženou slaninou a večeře byla vynikajicí. Pak jsme se jali dopíjet vínko a koukali jsme na dvojce na životopisný film. Sousedi začali hulákat. Zesílili jsme TV. Hulákali víc. Zesílili jsme zvuk TV. Hulákali víc. Tak jsme se sebrali a šli spát. Přišli do ložnice a hulákali. Ztrácela jsem nervy. Jdu spát do obýváku, říkám. Nechoď, nechci usínat sám. Já tě mám tak rád, ty jsi tak skvělá ženská, mně je s tebou tak dobře. Ale? ptám se, protože ho tuším. No, nic, jen pořád čekám, kdy se zblázníš, jako ona a já budu mít dalších 20 let peklo. No dovol, oponuju,  není mi patnáct a na nějaké veliké názorové a charakterové změny už se necítím. Pořád nám do toho kecá sousedka, pořád trvám na tom, že jdu spát do obýváku, Nechoď. Tak něco říkej, ať ji nemusím posluchat, hildu. Oukej, nebrání se a začne povídat. O krtečkovi a kalhotkách! Povídá a povídá, ani nedutám, povídá tak poutavě a já jsem zvědavá, jak to dopadne... a najednou zjistím, že je ráno a zvoní mi budík. Ten na mě mrkne uraženým okem. Co je? Tobě ještě někdy budu povídat pohádku! Cože, páni, no jo...já to zaspala!!! Chvíli se hádám, že jsem to slyšela do konce, ale jelikož nejsem schopna zodpovědět jednoduchou otázku, co krtek a kalhotky, získal je nakonec? tak se vzdám a přiznám, že jsem asi trošku usnula. Buď ráda, těší mě on, sousedka v půl dvanácté asi dvacet minut přímo pod náma telefonovala asi s nahluchlou prababičkou, pač řvala tak, že to bylo slyšet asi až na Špilberku, a tys to zaspala. No tak to jo, oddechla jsem si a co ten krteček? vyzvídám. Ušil mu je rákosníček, praví on. A já si oddechnu, že to dobře dopadlo.