Zas tu byl ten postarší chlapík alias úchyl, který mě totálně deptá, pač jsem ho několikrát jasně odmítla a on sem pořád chodí, v pracovní době a neustále mi strká dárky, kytky, bonbóny, teď přišel se svým časopisem, kde má i fotku, v pondělí donesl i štrůdl, nepekl ho, pochopitelně. Pořád stojí, slintá a chce mě chytat za ruku, normálně jsem musela utéct. Je mi úplně špatně. Je mi to strašně nepříjemné a matka mě stresuje tím, že mu určitě rupně v bedně a zabije mě někde v podchodu. Teď jsem ho vyhodila a rozdýchávám to.

Měsíc jsem se marně snažila dovolat zdvihačovi. Konečně včera zavolal a vzal mě na véču. Fakt jsem to potřebovala. Teda ne se najíst, spíš si pokecat. Po dlouhé době slyšet, jak jsem krásná, úžásná, jak jsem krásně zhubla a jak mám pevná stehna, potřebovala jsem slyšet, jak krásně voním a jak nádherný mám úsměv. Potřebovala jsem slyšet chlapský názor na můj rozchod a věci s tím spojené. Potřebovala jsem se schoulit někomu do náruče a chvíli na nic nemyslet. Takovou terapii bych potřebovala denně. Ale nejsou lidi. Zdvihač je jen jeden, má svých starostí a aktivit dost a já si musím svoje věci řešit sama. Nějak padám do depky, či co :-(.