I když to zní divně. Neříkám, že to je stav trvalý, to určitě ne. Sama jsem tu několikrát psala, že to těm holkám nevěřím, když tvrdí, že jsou šťastné, i když jsou samy. Ale teď, dočasně, to říkám taky. Fakt je mi dobře. Pořád se usmívám, pořád, těším se úplně ze všeho, jakoby mi narostla křídla. Obklopila jsem se opět přáteli a chodím ven. Tento týden jsem byla večer doma pouze v úterý. Dneska jdu na vínko ke známému, je to taková pracovní schůzka, ale v půl deváté u něj doma v obýváku. Zítra máme s kolegy team building v hospodě. Včera jsem se náhodou připletla k pozvání na véču od jiné kolegyně a zase jsem se domů dostala až před půlnocí. Našla jsem drahého ex, kterak stojí v županu u žehlícího prkna a žehlí. Krásně mu to šlo. To prádlo tam čekalo už tři týdny a nikdo se k tomu neměl. Je to od něho pěkné, že venčí psa a stará se o domácnost, zatímco já se bavím. Jelikož se stále finančně nepodílí na domácnosti, tak holt aspoň jako námezní pracovní síla, ne? Ne, nejsem krutá, právě naopak. Já v úterý samou radostí, že jsem doma před osmou, stála dvě hodiny u sporáku a vykouzlila jsem pečená psa na slanině a olivách, pečené bramobry, kuřecí řízky a čočkovou polívku.

Ale zpátky k mému nitru. Jé, já se patlám, pořád se patlám v sobě, čtu chytré knihy, povídám si s chytrými a milými kamarádkami :-), hodně o sobě přemýšlím, teď bych se ještě měla naučit v klidu meditovat. Uspořádat si vlastní myšlenky je pekelná práce, jít až na dřeň a uvědomit si svoje chyby a nedostatky, to je docela bolavé. Najít ty vzorce, podle kterých jsem v minulosti špatně jednala, a tudíž skončila nešťastná a sama anebo zase s nesprávným chlapem. Ovšem úplně nejtěžší na tom všem je moje nízké sebevědomí. Mám ho tak zašlapané, že představa, že mě může chtít nějaký prostě úplně normální chlap, který je chytrý, milý, svobodný a vydělává svoje vlastní peníze a bude mě mít rád proto, jaká jsem, ne proto, že u mě může bydlet a že ho zachráním, tak tahle představa je pro mě sci-fi. Prostě mám zakódované, že musím pokračovat ve své charitě, protože normální chlap o mě prostě nemůže ani zavadit, takového si já nezasloužím. A aby si mě navíc ještě  někdo vzal, tak o tom se mi může leda tak zdát. A taky že jo, zdálo, dneska, málem jsem se ani neprobudila, díky bohu za budík. Sice jsem toho chlapa neznala, ale bylo to romantické a velmi živé.

Celý život jsem stála za prd, otcovo nejnežnější pojmenování mé maličkosti bylo, "ty křápe" a to jen, pokud si mě náhodou všiml, když jsem domů přivedla chlapa, řekl mu,a  chudáku jeden, co s ní budeš dělat? Celý život mi vtloukal, že si mě nikdo nevezme a že je dobře, že nebudu mít děti. Minulému příteli řekl, že jestli to se mnou rok vydrží, tak se s ním na počest opije.

Moje matka je celý život charitativní organizací pro mého otce, vedle kterého je i kus ledu žhnoucí organismus. A já mám prostě pocit, že je musím taky zachraňovat ty jedince z údajně silnější poloviny lidstva.

Změnit tohleto mínění sama o sobě, získat trochu normálního sebevědomí, to mi nějak nejde, zvlášť když mě klasicky poslední dobou uhání akorát nechuťáci a úchyláci. No ale jak říkám, teď si tak spokojeně pluju a existuju se svou myslí a pronikám sama do sebe (žádná erotika, hihi) a věřím, že se z toho vyhrabu, musím, pač už si taky zasloužím nějaký normální vztah, přece o čem bych tu psala :-).