alias můj dispečink. Co jsem vařila vám neřeknu ani počasí komentovat nebudu, to ostatně vidíte při pohledu z okna. Já si jen tak popláču na špatném hrobu, i když mi to k ničemu nebude, ale aspoň máte hlášení, že žiju. Posledních pár dní tu všechny osamělé smutničky píšou o obratech ve svém životě, o úžasné lásce, která je potkala a o skvělých chlapech, ze kterých jsou na větvi. Čtu to a mám za ně radost a zároveň mě to rozlítostňuje, protože já vám teda nic takového napsat nemůžu. Mám radost, že díky těmto kočenkám máme my ostatní naději, že možná opravdu všichni fajn chlapi nevymřeli, ale zároveň si můžeme říkat, no vida, tak ona toho posledního rozumnýho klofla a teď už definitivně není z čeho brát. Prostě myšlenky jsou zmatené a protichůdné. Rok pozitivního myšlení a víry, že ten skvělej chlap je za rohem a přijde cobydup je za mnou, načala jsem a ukrajuju druhý rok samoty a teda do zpěvu mi moc není. Nepatřím mezi singles, které si vypomáhají sexuálním kamarádstvím, to je trochu pod mou úroveň, neprohlašuju, jak je mi samotné dobře a nehodlám na tom nic měnit, když by mi to stejně nikdo nevěřil. Všichni ví, že jsem člověk do vztahu, ve kterém se cítím dobře, ukotveně a bezpečně, žádné vztahové ani sexuální náhražky nejsou nic pro mě, na to nemám morál ani žaludek. Lovit chlapy někde v barech mě nebaví a seznamky jsem riskla párkrát loni a klidně si ty katastrofy ušetřím.

Jenže už jsem sama fakt dlouho, ono v 28-29 vám rok přijde jako věčnost, zvlášť když při pohledu do zrcadla vyhodnotíte, že to s váma není tak špatný, abyste musela žít jako jeptiška. Nicméně je to tak a na psychice to člověku nepřidá. Když vás den za dnem míjí nevšímaví chlapi, když 365 nocí uléháte sama, nikdo vás nepohladí, neobejme, nepolíbí, naprosto zapomínáte na blízkost muže a vše s tím spojené a žijete jen v takovém sterilním světě po cestě do práce a zpátky, tak vám z toho začne dřív či později hrabat. Máte pocit, že všichni okolo vás tak nějak žijou a vy že živoříte. Snažíte se mít radost z maličkostí, investujete energii do práce a vylepšení vztahů se svými bližními, děláte si radost sportem a koníčky, jezdíte na výlety a chodíte na zajímavé semináře a všechno je to fajn, ale když přijdete domů, tak jste tam jen vy a pes a vaše sebevědomí pomalu mizí a pak přijde den, že chodíte po městě se skloněnou hlavou jenom abyste neviděla všechny ty šťastné páry a všechny ty muže, z nichž nikdo o vás nestojí a vidíte svou budoucnost tak černě, že horší to být nemůže.

A pak se vypláčete kamarádce na rameni a polovina tíhy z vás spadne a konečně klidně spíte, ale ráno je to všecko zase zpátky a vám se chce umřít, protože ta bolest osamění je už fyzická a vy nevíte, jak se s ní poprat. No ale protože ženská vydrží víc než člověk, tak se s ní nějak poprat musíte. Milé smutničky, jestli jste ještě nějaké zbyly, a cítíte se někdy podobně či stejně, napiště mi, jak s tím bojujete :-)

Pěkné odpoledne všem.