Článek
Člověk to má většinou naopak. Plácá se v minulosti a myslí si, že kdyby něco udělal jinak, mohl by se mít teď líp. Bojí se budoucnosti, protože se v ní stárne. Aby utekl času, stává se z něj dostihový kůň. Někdy dokonce splašený. Čím rychleji se honí za tím, aby všechno stačil, tím víc mu přijde, že všechno moc letí.
Přestože hodinové ručičky všem měří čas úplně stejně, hodiny života se počítají každému jinak. Jsou to hodiny štěstí, nudy, zoufalství, lásky a spousty dalších momentů. A každý by si přál mít ty svoje hodiny naplněné co nejvíc tím nejlepším.
Jenže představte si život jako bandasku, kterou byste plnili pořád dokola nejlahodnějším mlékem. Jednoho, a klidně i krásného dne, by vám přestalo mléko chutnat a toužili byste po něčem jiném. Jenže jak bychom věděli, že je něco sladké, když bychom nikdy nepoznali příchuť hořkého?
Proto musíme zakoušet chutě hořké a štiplavé, až nám z nich vytrysknou slzy, abychom si vážili těch lahodných, které se rozplývají na jazyku a díky nimž se zalykáme štěstím. Takže když se vám něco nepovede, je prostě nejlepší to vyplivnout a říct si: „To bylo fakt hnusný,“ a nechat to být. V bandasce se žluklým mlékem byste se přece taky dál nešťourali. Jednoduše byste ji vylili a pokračovali dál.
Ovšem člověk je na rozdíl od krávy šťoural a pořád se mu něco nezdá. Dělám to tak taky. Mívám dny, kdy jsem celý den zalezlá v pyžamu, bez chuti svoji bandasku čímkoli naplňovat. Přijde mi, že hodiny utíkají moc rychle, mléko je nakyslé a nic nejde tak, jak bych zrovna chtěla. Kňourám, že se mi dělají vrásky pod očima a už mi není pětadvacet. Nadávám sama sobě, že jsem měla studovat jinou školu a teď mohla být třeba už známá scenáristka. Nebo herečka. Nebo architektka. Štve mě, že platím moc složenek, a fňukám nad dalšími nespravedlnostmi, které se mi zdá, že se mi dějí.
A pak mám také dny, kdy je to ještě horší. Kdy se stane něco, co člověka opravdu bolí. Srdce nebo záda, to už je celkem jedno. Ale bolí to. Jenomže všechny tyhle nepříjemné hodiny vždycky přejdou. Vždycky.
Přestože se zdá, že čas je náš nepřítel, je to přesně naopak. Čas všechno zahojí. (Tedy kromě tragédií, samozřejmě, ale to už by bylo na úplně jiné téma.) Čas nám dá možnost nabýt spoustu zkušeností. I když si kolikrát nabijeme nos a svoji bandasku rozlejeme. Čas nám dovolí ochutnat všechny možné příchutě života. A za to se nám podepisuje nejen ve tváři, ale i v duši.
Krávě je úplně jedno, jak čas utíká. Je spokojená na zelené louce s tím, co má. A na to by si měl člověk někdy vzpomenout. Mít radost z toho, že slunce svítí a on žije. A vědět, že i když žije trochu jinak, než si představoval, tak to pořád může zkusit změnit. Chápat, že přestože je zrovna třeba hnusně, tak to vůbec nic nemusí znamenat. Nic. Jenom špatnou příchuť. Už zítra může všechno chutnat totiž jinak. Mnohem líp. Nebo taky mnohem hůř.
Čas se ale rozhodně postará o to, že líp zase bude. Stoprocentně!
