7 důvodů, proč dávat své děti k babičce a dědovi

Dnešní babičky a dědové jsou různí – někteří pracují ještě dlouho po tom, co by už mohli odpočívat v důchodu. Jiní jsou sice v důchodu, ale místo aby sledovali celý den seriály, rádi vyzvednou prvňáčka ve škole a zavedou ho na kroužek. Jsou i tací, kteří teprve na stará kolena objevili kouzlo cestování, malování či sportu a mají zkrátka občas „napilno“. To jim však nebrání předávat zkušenosti z různých oborů dalším generacím.

Kdysi se jezdívalo k babičce a dědovi za nevšedními zážitky. Prarodiče většinou bydleli na venkově a učili městská vnoučata, jak něco vyřezat ze dřeva nebo jak zadělat na pořádné buchty. Dnešní babičky (jakkoli pokrokové) většinou nerozumí moderním technologiím ani tak dobře jako desetileté dítě, v čemž jsou oproti předchozím generacím v nevýhodě. Mohou to však dohnat jinak – mají spoustu možností, jak předat vnoučatům něco ze svých zkušeností. V čem jsou prarodiče pro děti přínosem?

Rodiče to možná neradi slyší, ale děti si chodí k babičkám a dědům odpočinout od denních povinností a uniknout všudypřítomným příkazům. U prarodičů totiž většinou panují jiná pravidla než doma. Babičky zkrátka rády svá vnoučata trochu rozmazlují. Raději ukazují vzorce chování, jdou příkladem, než by striktně vychovávaly. Už dávno ví, co je v životě důležité. Vnouče se jim proto častěji svěří, protože ví, že reakce bude mírná. Dítě se tak učí toleranci a trpělivosti.

Dědo, kdo je ten srandovní pán s knírem na fotce? Ptají se už malé děti při pohledu na zašlé fotky v ložnici prarodičů. Nevědomky tak nahlížejí do historie rodiny a pátrají po předcích. Babička s dědou je většinou rádi provedou příběhem svých předků, a děti tak získají pocit sounáležitosti, vědí, že někam patří.

Škola, práce, kroužky, nákup, večeře… Denní koloběh je někdy náročný a na legraci už nezbývá tolik energie a času. Jenže u babičky je to jinak. Je prostě nastavená na všemožné škádlení a řádění, nevadí jí ani polštářová bitva (co všechno spolu dělají vnučky a babičky?). Děda zase rád vypráví vtipy, a ano, někdy trochu košilaté. Uvolněná atmosféra dělá hodně, a dítě se tak cítí v bezpečí a zachovává si veselou mysl.

V době, kdy se téměř polovina manželství rozvádí (podle statistiky z roku 2017 je to 47 % manželství), jsou to někdy právě prarodiče, ke kterým děti utíkají, když se máma s tátou nedovedou v klidu domluvit. Babičky a dědové mohou vnukům poskytnout psychické i materiální útočiště, místo, kde panuje mír. Samozřejmě za předpokladu, že se snaží zachovávat neutrální názor a nepřilévají olej do ohně.

Když je děda letitý myslivec, bude vnuky vodit po lese. S babičkou krejčovou zase děvčata zasednou k šicímu stroji, ještě než jdou do školy. Zkrátka vášeň je přenosná v každém věku a je dobré ji podporovat. A tam, kde zápal prarodičů s léty vyprchal, se přece vždycky najde nějaká činnost, kterou může děda nebo babička předávat – od pečení bábovky či zpěvu lidových písní přes výrobu praku až po krmení ptáčků.

Prarodiče se s přibývajícím věkem čím dál častěji vrací do vzpomínek a rádi vyprávějí příběhy z mládí. Ano, historky se někdy opakují a z dnešního pohledu už nemusí být tak napínavé jako kdysi, ale i to učí děti naslouchat a vžít se do role hlavního hrdiny. Porozumění druhému a schopnost empatického chování se dětem bude hodit nejen ve vztazích ve škole, ale i později v životě.

I prarodiče však častým stykem s vnoučaty mnoho získávají. Je prokázáno, že aktivní trávení času napříč generacemi stimuluje starší osoby nejen duševně, ale i fyzicky (zkuste si v sedmdesáti zalézt do skrýše pod stromem nebo se naučit počítačovou hru). Znovu nabytá radost ze život, aktivita a vzpomínky na zašlé časy mají navíc pozitivní vliv na stařeckou demenci, kterou pomáhají brzdit. Pocit kontinuity, užitečnosti a vzájemné lásky dovede babičky a dědečky doslova nabíjet energií.

Trávili jste hodně času s prarodiči? A co vám to dalo?