Hlavní obsah

Aby mamince nebylo smutno...

Foto: Thinkstock

Kocourek byl všechno, jen ne mazlík

Může to být trefa do černého, takový živý dárek. Ale taky průšvih. Dobrá vůle zkrátka někdy nestačí. Neboť jak známo, soužití dvou živých tvorů nemusí být oběma ku prospěchu. A někdy dokonce ani jednomu z nich!

Článek

Ďábelský kocourek

Maminka nám ovdověla brzy a stalo se to v době, kdy jsme s mojí sestřičkou už nebyli malé děti, ale vnoučata také ještě nebyla v plánu. A naše maminka se přece potřebovala o někoho starat! Vrhl jsem se do zvířecí inzerce a do oka mi padl krásný perský kocourek. Jel jsem pro něj přes sto kilometrů! Majitelkou jsem byl ujištěn, že kocourek umí úplně všechno, co mají domácí kočičky umět, a že je velmi hodný. Cena byla kulantní.

Horší než demoliční četa!

Kocourek byl v maminčině bytě seznámen s tím, jak by to mělo fungovat. Tvářil se však vztekle a vůbec to nevypadalo, že by chtěl chod domácnosti respektovat. Namísto smluveného konání velké kočičí potřeby do bedýnky s jemu prý dobře známou směsí vykonal potřebu na koberec. Perský kocour, perský koberec, říkali jsme si. Však on se naučí. Ihned po vysvětlení, jak by to mělo vypadat příště, kocourek sestřelil se skříně broušenou vázu. Zřejmě to mělo být varování. Ještě v noci kocourek mamince totálně zničil sedací soupravu, záclony a několik květin. Jen co se skvrna na koberci ukázala jako zcela neodstranitelná, přibyla další. Kocourek koukal bojovně a v žádném případě se nenechal pohladit. Maminka mne poprosila, zda by mi nemohla kocourka vrátit.

Jako horký brambor…

Kočičí chovatelka řekla do telefonu, že si jej zpátky nevezme, a to ani v případě, že od ní nebudu chtít peníze nazpět. A tak jsem dal inzerát: Daruji perského kocourka. Než přijela hodná paní, která si kocourka vzala, zničil květiny, záclony, sedací soupravu a koberec i v mém bytě. Hodná paní volala ještě večer, že jí kocourek zničil zcela stejný inventář a že ho přiveze, neb dostala od manžela ultimátum – buď kocour, nebo on. Řekl jsem hodné paní (bydlela  v dosti vzdáleném městě), aby nejezdila, že právě odjíždím na služební cestu. Hodná paní mi nevěřila a přijela, když jsem byl v práci.

Sousedi vyzradili, kde pracuji. Z firemní recepce mi volali, že mám návštěvu – paní s nějakou modrou chlupatou kočkou. Nechal jsem se zapřít, vzal jsem si volno, zbaběle seběhl požárním schodištěm a zapadl do nejbližší restaurace. Tam jsem setrval až do zavíračky. Domů jsem se opatrně přimotal kolem půlnoci. Neustále vyzvánějící telefon jsem vytáhl ze zdi na dva dny. Mobily tenkrát naštěstí ještě nebyly, ale naneštěstí nebyly ani psí a kočičí útulky. A tak dodnes netuším, jak to s tou hodnou paní a velmi nehodným kocourkem dopadlo.

Foto: Thinkstock

Felinka byla další postrach domácnosti

Labužnice Felinka

Teď skočím o pětadvacet let kupředu a prozradím vám cosi ze své nepoučitelnosti. Děti se pohybují v maturitním období, a tak přišel čas jejich babičku zase nějak zabavit. Byl jsem pro. Pekiňačku Felinu někde vyšmelily samy děti, a ta malá potvora s vykulenýma očima opravdu vypadala, že by k babiččině zabavení mohla velmi dobře sloužit. Chovala se sice nadřazeně (vědoma si své prvotní profese = bavit čínské císaře), ale celkem slušně. První překvapení babička zažila, když s ní Felinka usedla na židli u stolu. Podotýkám, že babička je z té generace, kdy psi pobývali jen u boudy. Druhý problém nastal, když Felinka nejedla nic jiného než sýry a ne jinak než u stolu a z ruky. Nejraději měla ementál, ale trochu vyhládlá nepohrdla ani eidamem. Ráda měla i Veselé krávy a další tavené sýry, a to v množství nikoli zanedbatelném. A babička začala počítat, kolik jí zbude z chatrného kantorského důchodu. Granulí a jiných psích dobrot se Felinka ani nedotkla.

Historie se opakuje…

Na první vycházce Felinka pokousala babiččinu nejlepší kamarádku. Na druhé se jel přišívat prstík dítěte, které si i přes babiččino hlasité varování chtělo toho krásného pejska pohladit. Pak kdosi babičce řekl, že se psi tohoto plemene nesmějí moc rozčílit, protože by jim mohlo vypadnout oko. A babička zase kapitulovala a Felina se stěhovala k nám. Než si pro ni přijeli noví páníčkové, stačila zamordovat křečka a ještě ukousnout naší dobrotivé dalmatince kus ucha.

Nyní je však Felina chovným skvostem. Má miniaturní náhubek, jezdí po výstavách, zasedá se svými páníčky u stolu, krmena ementálem a Veselými kravami. Svého dítěte se tito lidé nedočkali, a tedy jim zůstaly pevné nervy na chov tohoto nezvedence. Zaplaťpánbůh!

Stalo se vám něco podobného? Dostaly či darovaly jste někdy takový živý danajský dar? Napište nám o tom do diskuse!

ynezorPumanzeSaNyknalC