Článek
Je mi 21 let a rozhodla jsem se nasbírat zkušenosti jako au-pair. Už pár měsíců pracuji v Německu jako au-pair u devítičlenné rodiny. Je tady sedm dětí ve věku od jednoho roku až po devatenáct let. Jelikož mám „pouze“ dva mladší sourozence, byl pro mě chod takové domácnosti dost velikou neznámou.
Ráno vstávám v šest hodin, pokud je školní den, anebo v půl osmé, pokud jsou prázdniny. Nejprve je třeba tři nejmenší děti (1, 5, 9 let) nakrmit. Obvykle se k snídani spotřebuje celý chléb nebo čtyři velké bagety. Jelikož tatínek všech dětí je vytížený manažer, musíme ranní zmatek zvládnout jen já a jejich maminka. Když se nám kolem půl osmé podaří děti nahnat do školního autobusu, aniž by něco zapomněly, musíme všechno uklidit. Úklid tří dětských pokojíčků, chodby, kuchyně, obýváku a dvou koupelen zabere většinou celé dopoledne. Starší děti si musí samozřejmě vše udělat samy, protože není v lidských silách to zvládnout. O víkendu to funguje podobně, jen s rozdílem, že se vám různý počet dětí plete do vaší práce.
V Německu neexistují školní jídelny (dokonce ani ve školce), a proto jsou v jednu už všichni doma a čekají na oběd. Chtěla jsem dokonce uvařit ryze český pokrm, ale při představě, že bych musela vařit z trojité dávky, mě tyto choutky pustily. Odpoledne se jezdí na výlety, na koupaliště nebo alespoň nakupovat. Vždy se ale najde někdo, komu se nabízený program nelíbí, takže jsou slzičky a kompromisy na denním pořádku. V sedm hodin se večeří. To už je naštěstí doma i tatínek, který musí část našich povinností převzít, protože nám ženským už docházejí síly. Do osmi hodin jsou děti už v postelích nebo ve svých pokojích, aby se mohlo v klidu uklidit, co se za den nestihlo a vyžehlit.
Takto velká rodina má podle mě dost nevýhod. První věc je ta, že malým dětem nahrazuji maminku. Chodí za mnou se svými nadějemi, přáními i bolístkami. Ti starší mě berou jako starší sestru, které si můžou postěžovat na nesnesitelné spolužáky nebo náročné učitele. Vím, že tuto funkci by měla zastávat jejich skutečná matka, jenže není v jejích časových možnostech se všem dětem věnovat.
U jídla se nikdy nesejdou všichniFoto: Thinkstock
Další věcí je, že všichni se přirozeně skupinkují do dvojic a trojic. To ovšem znamená, že některé děti se navzájem moc neznají, natož aby tušily, jak se jmenuje nejlepší kamarádka jejich sestry nebo kde se právě nachází nejstarší brácha. Přímo úměrně se také zvyšuje počet konfliktů, bitek a nedorozumění.
Po nějaké době jsem se velmi skamarádila s nejstarším devatenáctiletým synem. Přiznává, že nechce víc jak tři děti a že ve věku dvanácti let byl tak trochu odsunut na druhou kolej. Musel jednoduše uvolnit místo mladším dětem. Z toho důvodu on a tři starší dcery mají dost vlažný vztah k oběma rodičům a bohužel i k mladším sourozencům.
Na druhou stranu tady nehrozí, že byste si neměli s kým popovídat nebo že by nikdo nebyl doma. Také vždy seženete dostatečný počet osob k hraní kvarteta a soupeře na ping-pong. A hlavně, závidím jejich mamince, protože nehrozí, že by zůstala ve stáří sama.
Osobně si myslím, že mít doma jedináčka, je hrozně málo. Ale opačný případ, mít víc jak šest dětí, není také nijak extra šťastné řešení. Jsem ale velmi ráda, že si můžu tohle všechno zažít na vlastní kůži. Každopádně obdivuji všechny z vás, které jste se rozhodly mít děti, protože mě moje práce malinko odradila od zakládání rodiny.
