Článek
Patřím k těm, kteří si týráním v dětství prošli. Ze strany otce jako oběť a zároveň jako přihlížející při ubližování mojí mámě. Nebylo to moc veselé, když děti po víkendu vyprávěly, co všechno dělaly, a já řekla jen: Tatínek vyrazil mamince zub a teklo jí moc krve. Nicméně i tohle období pominulo. Byla jsem chytrá a hodná cácorka, ale že je něco jinak, než má být, mě nenapadlo.
Nevím, jestli byla máma v dětství týraná, vlastně o ní nevím nic. Nikdy si se mnou nepovídala, nikdy si se mnou nehrála, nedělala úkoly, neříkala, co je správné a špatné nebo kdy se mám vrátit domů. Nikdy mi neřekla: Tohle si neber, tohle nedělej, udělej tohle, kde jsi byla? Na svoje morální hodnoty a všechno ostatní, co je pro život důležité, jsem si musela přijít sama.
A přes veškerou snahu jsme k sobě nikdy nenašly cestu. Brzy jsem se odstěhovala a začala žít sama za sebe. Snažila jsem se jí alespoň jednou za čas volat, ale bylo to dost zbytečné, hovor nikdy nebyl delší než dvě minuty. A to minimálně minuta z toho bylo ticho. Na narozeniny mi od ní nikdy nepřišla ani zpráva, a když jsem jí poslala zprávu k narozeninám nebo svátku já, ani neodpověděla. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda.
Moje děti mi snad budou důvěřovat
Máma mě nevychovala. Na druhou stranu, nemůžu to brát tragicky. Nevím, co za tím je, a nemohu ji odsuzovat. Prošla si peklem a asi je to pro ni stále bolestivé natolik, že se mi nemůže podívat do očí. Mě to moc mrzí a ztrácím chuť vymýšlet nové podněty, které by vedly k našemu přiblížení.
Ačkoli pochybuji o výchově, která byla uplatňována na mně, nemyslím si, že bych ji byla schopná aplikovat na svých vlastních dětech, které sice ještě nemám, ale jednou třeba mít budu, tudíž se musím zabývat i otázkou Co když budu jako moje matka?
Nechci být chladná, nechci, aby se za mnou bály s něčím přijít. Nechci, aby mi bylo jedno, když na tři dny zmizí, a nechci, aby ze mě byly nervózní. Ale mám strach z toho, že to mám v sobě. Bojím se, ačkoli vím přesně, jaká chci být a jaká ne, že je to ve mně zakódované a já nebudu schopna se svými dětmi mluvit a ony budou vyrůstat ve stejném tichu jako já. Tyto chmurné představy se ale vždy snažím zaplašit. Za ty dva roky bez mámy jsem ušla dlouhou cestu sama v sobě a k jiným lidem.
Každý, kdo si tím prošel, by mě vstát se vztyčenou hlavou, uvědomit si, že nic z toho není jeho chyba, že to, co se mu stalo, není normální, ale že ho v životě čekají ještě ty příjemné věci, o které přece nechce přijít kvůli tomu, že se bude nimrat v minulosti. Je dobré mít ji na paměti a brát ji spíše jako výhodu. Bylo to zlé, ale je to pryč, a navíc s cenným ponaučením, že takto to nemá být, protože si to žádné dítě nezaslouží. Buďme silné a bojujme za hezčí dětství pro naše potomky a tím si vynahradit i to svoje.
Přečtěte si také článek Ivanny Benešové Dokáže týraná žena vychovat dítě? Anebo se začtěte do Zuzčina deníčku Moje království!