Hlavní obsah

Krev a lásky slavných žen: Co jste se o kněžně Libuši zaručeně neučili?

Foto: Profimedia.cz

Sousoší kněžny Libuše a Přemysla

Budu zde vyprávět příběhy slavných žen, které vycházejí ze známých pověstí, legend, z historie, ze skutečnosti. Jistěže si dovolím některé události a situace domyslet a dotvořit perem spisovatele. Všechny příběhy budou psány s nadsázkou a občas i s mírně ironickým, avšak milým pohledem na dámy a jejich životy krasavic inteligentních.

Článek

Kněžna Libuše byla zamlada hodně divoká holka a potrpěla si na muže a na lásku tělesnou jako málokterá jiná. Někdo by dokonce klidně řekl, že – z dnešního pohledu – to byla pěkná nymfomanka.

Jenže, protože byla šlechtického rodu a protože dokonce v Čechách vládla, tak se to muselo tutlat, aby nevznikaly nějaké hloupé fámy a pomluvy. Ale ony stejně vznikaly a přeháněly, jak mohly. Tvrdilo se tehdy u nás, že kněžna potřebuje nejméně deset milenců za den, aby se uspokojila a mohla rozumně vládnout lidu.

Sestry

Proto se s ní také jednou sešly u ní doma na Vyšehradě její dvě sestřičky – Kazi a Teta, kterým se nezamlouvalo, že jim Libuše kazí pověst a že si i o nich muži myslí, že jsou stejné jako ona. Kazi ji žádala, aby jim přestala dělat hanbu. Libuše ji upozornila na fakt, že má doma Bivoje, což je pořádný kanec a že kdyby ona měla takového, nemusela by po chlapech tak prahnout. „Většina Čechů jsou prostě takoví... nejsou to opravdoví chlapi.”

Teta jí navrhla, aby to s těmi svými zálety a odskoky dělala tajně: „Nemusí o tom všichni vědět. Ještě by se lidi mohli naštvat a kdo ví, jestli by z toho nevznikla nějaká šlamastika nebo dokonce revoluce.“

„To nemá žádnou cenu,” odmítla to Libuše. „Tady se stejně všechno hned rozkecá. A že by se Češi pustili do revoluce? Tak možná do nějaké sametové. Rozhodně ne do krvavé. Takže nám to může být jedno.”

Milenci

Kazi napadlo, že by si Libuše mohla dát na Vyšehradě postavit tajnou lázeň. A tam se tedy se svými milenci scházet a dělat s nimi to, bez čeho nemůže být. Tohle se Libuši zalíbilo a poručila lázeň vystavět na okraji vyšehradské skály. Nad Vltavou. Z dálky to ale vypadalo spíš jako strážní věž, a ne lázeň. Odtamtud byl vyhlouben k řece takový tunel. Tvrdilo se, že je to kvůli tomu, aby se tamtudy mohla vzhůru vytahovat čistá voda a potom vylévat špinavá.

Šlo ale o něco jiného. Do tunelu se dal vstrčit dlouhý žebřík, po němž lezli nahoru kněžnini milenci. Vylezli nahoru a pošmajchlovali se s ní. Když s nimi ale nebyla spokojena, tak běda. Milenec byl dolů tunelem svržen, přičemž si většinou srazil vaz. Fakt je, že tamtudy sletěli všichni, protože tahle nymfa nebyla spokojená nikdy. A taky, aby o tom, co s kněžnou vyváděli, a hlavně co ona s nimi, nemohli ti pánové nikde šířit bludy.

Čas plynul a zájemci o lásku s kněžnou ubývali. Už skoro nikdo nebyl. Nezbylo, než aby dala Libuše své nové milence unášet a k milování je nutit. Libuši už to ale začínalo nudilo. A taky běžel čas a tikaly jí biologické hodiny. Radila se se sestrou Tetou.

Sestra jí řekla, že když má ty jasnovidecké schopnosti, mohla by se kouknout do budoucna a případně si nějakého pořádného mužského předpovědět. Kněžna se o to pokoušela, ale neuměla si v tomhle poručit. Takže pokračovala v unášení mužů a v milování s nimi proti jejich vůli. No, zas tak proti jejich vůli to nebylo. Ona byla krásná ženská.

Foto: Profimedia.cz

Na kraji vyšehradské skály si nechala Libuše postavit lázně, ve kterých se scházela se svými milenci

Oráč

Bivoj pořád doma poslouchal, jak je to s Libuší hrozné... a tak se nakonec sebral a šel do světa hledat chlapa, který to kněžně pořádně udělá a odkáže ji do patřičných mezí. Potkal hodně urostlých mužů. Ale všichni odmítavě vrtěli hlavami, když jen o Libuši zaslechli.

Až jednou narazil ve Stadicích na chlapáka silného jako medvěd. Jmenoval se Přemysl a byl to oráč. O Libuši slyšel leccos a neměl o ni zájem. Taky měl hodně práce na poli. Jedině, kdyby kněžna sama za ním přijela sem.

Bivoj řekl manželce, co zjistil, a ta se vydala za sestrou, aby jí správně vysvětlila, jak se věci mají a že má jet za Přemyslem. Kněžna ji přijala v lázni, obklopena krásnými mladíky a vysmála se jí. Ona, že by měla jezdit za chlapem? Jenže, pak se jí to v hlavě rozleželo a chtěla toho drzouna poznat. Vyrazila za ním na svém bělouši i s družinou. Našla ho v pilné práci na poli.

Protože se jí neklaněl, poslala na něj své stráže, aby ho přivedly a srazily ho před ni na kolena. Přemysl chytil prvního vojáka i s koněm, zvedl ho a mrštil proti ostatním. Vojáci se rozutekli a Libuše tu najednou byla sama. Muž jak hora ji požádal, aby tohle už nikdy nezkoušela: „Já nerad ubližuju nevinným zvířatům.”

Libuše pohodila hlavou a odjela. Ale už byla polapená. Ten muž byl tak veliký a krásný a silný a... hodný. Večer za ním přijela k němu domů. Zrovna se nahý myl u studny.

Kněžna věděla, že je ztracená, že tohle je ten pravý na celý život. Ještě si chvilku hrála na urozenou dámu, ale za pár minut už ležela v jeho náručí. Najednou ji objímal muž, kterému netoužila vládnout. Naopak. Přála si mu patřit.

A tak se i stalo. Nejdřív za ním jezdila do Stadic skoro denně a na jiné muže zapomněla. Až do konce sklizně každý večer přijížděla a ráno znavena odjížděla. Teprve potom se Přemysl dal přesvědčit a odstěhoval se na Vyšehrad a stal se knížetem.

Měli spolu s Libuší spoustu dětí a ani jednoho z nich nikdy nenapadlo pomyslet na kohokoliv jiného. Prostě ideální pár.

ynezorPumanzeSaNyknalC