Článek
Překvapila jste mě tvrzením, že jste si v létě stěží vyšetřila týden na dovolenou. Cožpak zpěvačka, která vystupuje převážně v muzikálech a neobjíždí rockové festivaly, nemá v létě volno?
„Většinou to tak skutečně bývá, ale letos mi na léto vyšlo několik zajímavých hudebních projektů. A tak jsem zůstala v Praze a měla jen jeden týden volno. Teď už zase zkoušíme v karlínském divadle nový muzikál Vražda za oponou, tentokrát více herecky orientovaný, což je pro mě vítaná zkušenost. Souběžně s tím se připravuji na vystoupení s kubánským trumpetistou Arturem Sandovalem a tréma se mnou pěkně cloumá.“
Vy máte trému?
„Aby ne, před takovým člověkem! Vždyť ten hrál vedle všech velkých postav současného jazzu, zpívala s ním Gloria Estefan, moje velká oblíbenkyně. Teď mám místo ní zpívat já, dokonce i věci z jejího repertoáru.“
V minulém roce jste se také dotkla, alespoň zprostředkovaně, světové hudební elity nastudováním role Maří Magdalény v Jesus Christ Superstar. Taky s trémou?
„Tam fungovala spíš zvýšená zodpovědnost než tréma. Zodpovědnost a úcta ke zdejší původní inscenaci z devadesátých let v divadle Spirála. Bylo mi dvanáct, když jsem ji viděla, a dodnes to považuju za snad nejlepší muzikálový kus, který jsem tu zažila. Každý byl zvyklý na to, jak to zpívala Bára Basiková, nakonec i já jsem to měla od ní naposlouchané, a bylo těžké se od toho oprostit. A i když zrovna role Máří Magdalény není nijak náročná, jsem ráda, že do toho představení patřím a že mohu pár dnů v měsíci slyšet třeba super hlas Kamila Střihavky nebo bezvadnou kapelu, která tam hraje. A pocit, že účinkuji v opravdu světovém muzikálu, taky není k zahození.“
Pravda, světová muzikálová smetana se vám spíš vyhýbala. Carmen, byť americká, měla premiéru v Česku a žádnou díru do světa neudělala…
„Ale pozor, hraju ještě v jednom, který je světový, i když poněkud specificky. V plzeňském Divadle J. K. Tyla hraju v montypythonském Spamalotu. Ve světě muzikálů to možná není špička, ale pro příznivce humoru jsou to hody. Pěkně ulítlá záležitost!“
V Plzni je to jenom vaše role, ale v pražských představeních jste pořád druhá, pořád někoho alternujete, ať Bílou v Carmen nebo Basikovou v Ježíšovi. Co vás to – mrzí, motivuje, štve, nechává lhostejnou?
„Rýpou do mě v tomto směru snad všichni novináři, nejste první ani poslední, takže jsem už zvyklá. A jistěže tu a tam to člověka zamrzí. Věnujete té věci snad stejné úsilí jako hlavní hvězda, která pak ale slízne nejtučnější smetanu. Já ale tohle chápu a ctím, protože v opačném případě bych to nemohla dělat. Ne, jsem ráda za to, jak to je, protože taky jsem mohla zpívat za jevištěm.“
Dasha vystupuje na koncertech i s ostatními hvězdamiFoto: Isifa
Vyhlížíte ten zlom, kdy někdo bude konečně alternovat vás? Jste přesvědčená o tom, že přijde?
„To opravdu nevím. To bude záležet na vývoji, a nejen mém. Ne že bych po tom nějak tvrdě šla, nejsem ten správný loktař.“
Loktaři bývají většinou asi pánové. Dámy na to zpravidla jdou přes jiné tělesné partie.
„Poslyšte, a existují takové případy vůbec? Víte o někom takovém? Není to jenom divadelnická latina? Já jsem ještě nikoho takového, o kom by se to dalo spolehlivě říct, nepotkala. Ono se toho hodně povídá, ale já bych tomu až tolik nevěřila. Ať tak, či onak, já raději spoléhám na štěstí, které mi doposud docela přálo. Dostávala jsem se k zajímavým nabídkám, aniž bych se musela nějak přehnaně namáhat. Až si někdy říkám, jestli to není hřích.“
Za popularitou se tedy nepachtíte? Marná věc, v dnešní mediální éře je to tvrdá valuta, nemluvě o tom, že i droga.
„Mě popularita nijak zvlášť nepřitahuje. Jde mi spíš o uznání, ocenění, což s ní možná v principu souvisí. Bohužel já ale dnes nejvíc kolem sebe vidím popularitu komerční, spojenou s bulvárem, s usilovnou snahou se v něm ukazovat, a to mě nijak neláká. Za tou ať se pachtí ti, kteří nemají možnost prezentovat se kvalitněji.“
Vy s bulvárem asi velké problémy nemáte, že?
„Já ho zaplaťpánbůh moc nezajímám. A tak když mě náhodou potkáte na nějakém večírku, nepřistihnete mě, jak se válím pod stolem, abych na sebe strhla pozornost, nebo jak se cpu před objektivy. Nejspíš mě najdete někde v koutě, jak si tam s někým povídám.“
Ještě jedna věc je indikátorem míry popularity. Poznávají vás lidé na ulici?
„Občas ano, nebo častěji třeba prodavačka v obchodě. A i když to není nijak běžné, vždycky mě potěší, že mě znají a ocení v souvislosti s věcmi, za které se nemusím stydět.“
Do jaké fáze postoupila příprava vašeho alba?
„No, pořád jsem zpěvačka bez desky. A zřejmě to tak ještě nějakou dobu zůstane. Stále k ní hledám cestu. Určitě to není laxnost. Spíš ještě nenadešel ten správný čas.“
Skromná a příjemná žena s krásným hlasemFoto: Isifa
Mluvili jsme o tom asi před třemi lety, pár písniček jste tehdy už měla vyhlédnutých. Kolik k nim od té doby přibylo?
„Přesně? Přesně nevím, ale odhaduju, že tak jedna. A možná, že o něco víc jich z toho výběru zase vypadlo. Ale kdoví, jestli si tu nepovídáme o chiméře, protože není vyloučeno, že desky se už přestanou vydávat a zpěvák nebo kapela se bude prezentovat jednou samostatnou věcí, které se zase jako kdysi bude říkat singl, akorát už nebude vylisovaný, nýbrž bude ke slyšení či vidění jen někde virtuálně. S tím přichází i šance, že se od současné rozmělněnosti vrátíme zase ke kvalitě.“
Souvisí ono hledání cesty k desce i s tím, že vy sama jako byste hledala novou cestu? Víc a víc je o vás slyšet ve swingových a jazzových souvislostech.
„Ano, táhne mě to tam stále silněji. A zrovna letos se to hodně rozjelo, volají mi různé big bandy z celé republiky a nabízejí mi zajímavé příležitosti. Příležitosti, při kterých se učím, získávám nové rozhledy. Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych mohla být swingová zpěvačka, i když jsem vlastně se swingem doma ve Zlíně začínala. A teď, čím jsem starší, tím víc mě to láká.“
Neodřezáváte tím komerčnější větev své dráhy? Že byste nakonec dala vale i muzikálům?
„Muzikály zřejmě zůstanou. Baví mě, a to i proto, že jsou spojené s herectvím, navíc teď mám štěstí, že účinkuji jen v inscenacích, kde se hraje živě, a taky mě živí. Baví mě – a taky živí – i koncertování s Karlem Gottem jako vokalistka, což už trvá hodně let a pořád mě to naplňuje a učí profesionalitě. Ale je možné, že moje deska bude nakonec jazzová, že zrovna tam mě vítr zavane.“
A té desky se prodá tak… Sto kousků?
„A víte, že mě docela překvapilo, kolik mladých lidí se k těmhle starým stylům znovu obrací? Možná proto, že mají stejný pocit jako já: že ze současné pop music se v podstatě vytrácí většina toho, co hudbu dělá hudbou. I když na koncertech vidím, že zatím převažuje spíš střední a starší generace, interpreti jako Michael Bublé nebo Jamie Cullum se téhle hudby chopili a dělají ji pro mladé lidi.“
Já nechtěl být zlomyslný, když jste mluvila o tom, že jste zpěvačka bez desky. Není to pravda, i když vás vlastně šlechtí, že to tak vidíte. Je tu přece album, které jste vydala, když jste vyhrála Zlíntalent. Pouštíte si ho někdy?
„Ne. Ta deska je úplně jinde, než bych dnes chtěla být já. Bylo mi třináct a už tehdy jsem nebyla úplně přesvědčená o tom, že by měla vypadat právě takhle. Dostala jsem ale příležitost ji natočit a tak jsem ji využila. Ani se za ni nestydím, patří do mého profesionálního životopisu, ale to je celé. Abych nelhala – potřebovala jsem si asi před třemi lety oživit jedinou dospělejší písničku, kterou obsahuje, baladu, kterou jsem měla pak někde zpívat, a tak jsem si ji pustila.“
Jen tu jednu jedinou? A reakce?
„Jen tu jednu. A reakce? Chápavý úsměv.“
