Hlavní obsah

Dirigentka: Jak důležitý je výběr šatů a bolí z toho ruce?

Foto: Archiv Michaely Rózsy Růžičkové
6. 12. 2018

Michaela Rózsa Růžičková (32) mne zaujala hned na první pohled. Bylo to v létě na koncertě na Václavském náměstí, kdy stála před Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu jako dirigentka. V tu chvíli jsem si s hanbou uvědomila, že to je poprvé, co vidím stát před hudebním tělesem ženu. Ono je totiž dirigentek jak šafránu. Že by v tom snad muži byli lepší?

Článek

Někteří lidé jsou opravdoví nezmaři. Když Michaela Rózsa Růžičková nemohla jít studovat na konzervatoř zpěv, rozhodla se pro dirigování. Kolem sebe ale slýchala, že to není pro holky – pouze z toho důvodu, že se toho kdysi dávno chopili muži, a tak je dirigentství společností vnímáno jako chlapská práce. Michaela se ale šprajcla a rozhodla se dokázat všem, že píle a talent nejsou o tom, zda jste holka, či kluk.

Dnes je dirigování její profesí. A to nejen při koncertech, ale také při nahrávání hudby k filmům či seriálům. Jeden z jejích posledních počinů v tomto směru je třeba i hudba k seriálu Lynč, který nedávno běžel v České televizi. Nakonec si splnila i sen stát se zpěvačkou. Jak tedy kombinuje zpěv, dirigování a rodinu?

Mě vždycky zajímalo, jestli dirigenty bolí ruce.

Jasně že jo. Zejména pokud delší dobu nedirigujete, pak to druhý den opravdu bolí. Nejhorší ale byly začátky na HAMU, kdy jsem se tomu věnovala hodiny denně. Je to ale v tréninku.

Máte oblíbenou taktovku?

Dokonce dvě. Raději s nimi neklepu o pultík, abych neodřela lak. Taktovka je nástroj, každá má jinde těžiště, musíte si vyzkoušet, jaká vám bude sedět. Je to trochu, jako když si vybíral svoji hůlku Harry Potter.

Jak hudebníci vnímají, když se před ně postaví žena?

Často pozoruji trochu šok. Krom toho, že jsem žena, také vypadám velice mladě, což je tedy kombinace, která autoritě na první dojem příliš nenahrává. Dirigent musí být nejen skvělý muzikant, ale zároveň mistr diplomacie a musí umět s lidmi mluvit. Když zvládáte komunikaci, je to pro vás přirozené a děláte dobře muziku, myslím, že bych musela narazit na skutečného blbce, aby dělal problém z toho, že nejsem muž. Mám štěstí, že se mi to zatím nestalo.

Foto: Archiv Michaely Rózsy Růžičkové

Kromě koncertů Michaela také diriguje při nahrávání hudby k filmům a seriálům

Je pravda, že musíte být trochu i psycholog?

Absolutně, je to důležitá součást této práce. Je důležité, jak s lidmi jednáte. Nelíbí se mi, když se dirigent vymezuje vůči orchestru jako génius a povyšuje se tím nad kolegy. Všichni jsou profíci, jen tam prostě musí být jeden člověk, který zavelí, s nadsázkou řečeno, kdy se začne. A to je potřeba si uvědomovat. Ve své podstatě je dirigent člověk, který musí hudebníkům dát prostor, aby zahráli, jak nejlépe to umí, a při tom je neustále inspirovat.

Komunikujete s nimi jako s celkem, anebo hovoříte s jednotlivci?

Kdysi se říkalo, že dirigent má přijít na zkoušku ve chvíli, kdy už je vše naladěno a těleso připraveno. On jen vstoupí, potřese si rukou s koncertním mistrem, odehraje, a pak odejde. Je to považováno za součást udržení si autority. Mně to ale strašně nevyhovuje. Sedí mi více, když mohu říct: „Prosím tě, Karle, zkus to hrát víc piano,“ než „Prosím první flétna, můžete to zkusit jinak?“. Takže se snažím poznat lidi, s nimiž pracuji. Je to ale subjektivní věc, já osobně mám takhle při práci větší duševní komfort.

Vaše celá rodina, včetně manžela, jsou hudebníci. Napadlo vás vůbec někdy dělat něco jiného?

Ne. Tedy toužila jsem být zpěvačkou, ale když jsem šla na konzervatoř, řekli mi, že mám ještě příliš dětský hlas. Tak jsem si vybrala dirigování, protože je to obor, kde se toho o hudbě dozvíte nejvíc. Když jsem pak chtěla pokračovat do Prahy na HAMU, slýchala jsem zase ty pochyby kolem sebe. „Já ti nevím, Miška, jsi moc mladá, jsi holka, a navíc Slovenka. To není pro tebe,“ říkali mi. Jenže ono to vyšlo. Vystudovala jsem dirigování, a pak jsem obratem ještě nastoupila na operní zpěv. Takže nakonec jsem i ta operní zpěvačka.

Foto: Archiv Michaely Rózsy Růžičkové

Ve studiu musíte hlídat více věcí. Třeba i to, aby vám náhodou do nahrávání nezavrzala židle

Jak se vůbec učí dirigování? To asi nemůžete trénovat stejně jako třeba hru na housle.

Blbě. Dirigent musí hlavně umět pracovat s hudebním tělesem. Nastudovat dílo a pak ho s ním zrealizovat. A to se dá naučit jediným způsobem – že zkoušíte s orchestrem. Jenže při studiu se k tomu dostanete strašně málo. Na HAMU se to třeba učí se dvěma klavíry, aby si člověk zkusil, jaké to je hlídat více nástrojů. Když pak máte velký orchestr, je to všechno úplně jinak. Například zjistíte, kolik informací najednou musíte v hlavě při zkouškách držet. Registrujete věci, které je potřeba řešit, a zároveň je třídíte – na chyby, o kterých víte, že se vyřeší samy, a na to, co musíte s orchestrem doladit. A pak ho musíte zastavit a stručně to s orchestrem probrat. Jestli totiž všichni něco opravdu nemají rádi, pak je to ukecaný dirigent. No, a tohle všechno se doma sama nenaučíte. Musíte mít to štěstí, že vás někdo pustí k praxi.

Zpívání a vedení orchestru jsou dvě dost odlišné věci, jak k nim přistupujete?

Při dirigování řídíte vlastně obrovský kolos, který táhnete duševně, takže při koncertě nestíháte vnímat nic moc jiného. Skladby jsou většinou ve velkém rozsahu, vy musíte hlídat formu, balancovat zvuk a držet to, aby to nepopadalo, jak říkají dirigenti. A navíc jste zády k publiku. To je velice podstatný aspekt. Zpěv je přesným opakem. Jste čelem k publiku, udržujete s nimi kontakt, vkládáte do toho i trochu herectví – na rozdíl od ostatních instrumentalistů pracujete nejenom s hudbou, ale také se slovy. Miluji ale oboje stejně.

Jak vybíráte šaty na koncerty? Musí být asi slušivé nejen zepředu, ale i zezadu.

Nechala jsem si šaty ušít. Švadleně jsem řekla, že potřebuji, aby měly delší rukávy, ženskou protáhlou siluetu a nějakou pořádnou pecku na záda. Hlavně, ať jsou pružné. Ženy to v tomto případě mají trochu těžší. Dirigentka má nějak vypadat, ale zároveň by neměla tlačit na pilu. Bylo by divné, kdybych nastoupila ve fraku, ale zároveň by mi přišlo přes čáru dirigovat v růžové róbě, jako bych chtěla upozornit na to, že jsem žena. Musí to být vyrovnané.

Foto: Archiv Michaely Rózsy Růžičkové

Její muž je skladatel, klavírista a aranžér, takže v jejich případě o tichou domácnost opravdu nejde

A zažila jste třeba i opravdu špatně zvolené oblečení?

Celá studia do nás hustili, že dirigent má mít frak. Jasně, nějakým holkám může slušet, jenže já v něm vypadám jako Danny De Vito v Batmanovi, když hrál Tučňáčího muže. A při studiu jsem měla jeden rebelský moment, kdy jsem přišla dirigovat koncert v kalhotovém kostýmu, ale s korzetem. Jenže když jsem poprvé zvedla ruce, abych spustila hudbu, došlo mi, že to bude malér. Pak jsem to musela odehrát velice opatrně.

Vaše práce pořádně zaměstnává váš mozek. Jak odpočíváte?

Jsem strašný gaučák a miluji svůj domov. Zbožňuji být doma se svým mužem a čtyřletým synem. Po práci tedy utíkám domů, kde si navleču tepláky, vařím, jím, hraju s kluky hry na X-boxu. Prostě jsem šťastná, když jsem doma. Jak někdo říká, že je potřeba si zvolit mezi kariérou a prací, tak já si to nemyslím.

To s vámi souhlasím. Ale hodně záleží na partnerovi a podpoře okolí.

Bezesporu! A já mám v tomto směru obrovské štěstí. Mám fantastického partnera, který je vynikající muzikant, ale zároveň i nejlepší kamarád a má v sobě obrovskou velkorysost. Když musím na celý den pryč, pracovat, tak on s naším synem zůstává doma. Ani jeden sice nemáme stálé zaměstnání, ale on pracuje z domova, je skladatel, klavírista a aranžér. Jenže když u toho má hlídat kluka, tak toho moc neudělá. Velice si toho vážím a jsem si vědoma, že nemít tento typ podpory, nefungovalo by to.

Jak byste vnímali vy ženu–dirigentku? 

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama