Hlavní obsah

Dojemný příběh Petry: Rodila v bezvědomí půlkilovou dcerku!

Foto: Thinkstock

Předčasný porod s sebou nese vážné komplikace

Ne všechna miminka si počkají až na datum porodu stanovené lékařem. Dcerka Petry a Martina se narodila už v šestém měsíci a její příchod na svět i první měsíce života provázely opravdu dramatické události... Přečtěte si jejich dojemný příběh, snad se šťastným koncem!

Článek

Sedmadvacetiletá Petra se na miminko připravovala rok předem, než se o něj vůbec začala s přítelem Martinem pokoušet. „Vysadila jsem antikoncepci, zahájila očistnou kúru organismu a i celkově jsem se snažila žít zdravěji. Když jsem pak otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe, a i když přítel měl zprvu smíšené pocity, já to brala jako dar z nebe,“ říká Petra. Těhotenství probíhalo bez problémů, pracovala, dokončovala školu a ani ve snu ji nenapadlo, že by něco nemuselo jít tak, jak má.

Odběr plodové vody nebyl bez komplikací

Ve 20. týdnu však lékaři budoucí rodiče vyděsili. Při druhém těhotenském screeningu totiž vyšlo u miminka zvýšené riziko Downova syndromu a Petra musela na amniocentézu neboli na odběr plodové vody. „Dlouho jsme s přítelem zvažovali, zda na zákrok vůbec jít, protože jsme věděli, že po něm může dojít k potratu. Nakonec jsme se pod nátlakem okolí podvolili a vyšetření absolvovali. Už při samotném vpichu jehly do těla jsme oba viděli, že do dělohy proudí z rány krev a poměrně nás to zneklidnilo,“ říká Petra.

„Lékař nám potvrdil, že to rozhodně normální není, ale zároveň nám neřekl nic dalšího.“ Na fakt, že po amniocentéze musí být maminka minimálně 14 ve velmi přísném klidovém režimu, Petru nikdo neupozornil. „Po nekonečně dlouhých dvou týdnech, kdy jsem žila v neuvěřitelném stresu, jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku a že je úplně zdravá."

Foto: Thinkstock

Po předčasnem porodu dítě zůstává v inkubátoru

O měsíc později, jen pár dní před státnicemi, se Petra rozhodla, že celý nadcházející víkend stráví učením, a proto vyslala přítele na chalupu. „Asi v deset hodin v noci mi zničehonic začaly kontrakce. Byla jsem vyděšená, ale zároveň jsem vůbec nepomyslela na to, že bych už mohla začít rodit. Pro jistotu jsem se ale nechala odvézt taxikem na pohotovost do Motola,“ vypráví. „Stahy stále sílily, a proto jsem šla rovnou na akutní příjem porodnice. Tam už šlo vše ráz na ráz. Lékaři se snažili porod ještě oddálit podáním magnézia a kortikoidů, ale během dalších šesti hodin se ukázalo, že to bylo marné. Rozárce se už chtělo na svět.“

Porod v bezvědomí

Vzhledem k poloze miminka koncem pánevním se lékaři rozhodli pro porod císařským řezem. Ve chvíli, kdy Petře nandávali masku s narkózou, se ale Petra nadechla, zatlačila a Rozárka se dostala do porodních cest. „V tu chvíli jsem ztratila vědomí a jen z prostředkovaně vím, že jsem dcerku porodila přirozeně (pokud se tak dá nazývat aktivní práce dvou lékařů a porodní asistentky), ale v bezvědomí. Později jsem se dozvěděla, že takový porod tady nepamatoval ani jeden z lékařů,“ popisuje Petra dramatické chvíle.

Myslela jsem si, že je po všem

Když se Petra probrala z narkózy, téměř automaticky předpokládala, že je po všem. „Netušila jsem, že je možné, aby tak malé miminko přežilo. Když mi lékaři řekli, že je Rozárka živá, spinká v inkubátoru a na svou nezralost se adaptovala velmi dobře, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem štěstím bez sebe, stejně jako přítel, který za mnou mezitím dorazil,“ sděluje své pocity Petra. A její přítel dodává: „Rozárka byla nádherná. Mrňavounká, vyhublá, ještě se zalepenými očky, ale překrásná. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ji pohladil rukou v inkubátoru a ona sevřela můj prst ve své maličké dlani. Úplně jsem se tenkrát sesypal.“ (O tom, co všechno může potkat nedonošené děti, se dočtete v článku Když přijdou na svět dřív.)

Tři hodiny denně u inkubátoru

Předčasným narozením, i když se zdárným koncem, však starosti a strach rodičů neskončil. Naopak. Následovaly čtyři dlouhé měsíce plné nejistoty, každodenních úzkostí a vypjatých situací. „Rozárka musela absolvovat tři náročné operace a několikrát nám doktoři řekli, ať počítáme s nejhorším. Ona však byla neuvěřitelně silná a bojovala ze všech sil,“ chválí svou dcerku Petra. Do porodnice chodili oba s přítelem každý den na několik hodin, aby holčičce dokázali, jak moc o ni stojí. Zprvu si mohli na své miminko pouze sáhnout přes otvor v inkubátoru, asi po dvou měsících si ji poprvé pochovali. „Naučili jsme se jí klokánkovat, aby cítila lidské teplo a tlukot našich srdcí, ještě později nás sestry naučily, jak o ni pečovat, přebalovat, krmit a podobně.“

Po dlouhých měsících nastal konečně den, kdy si Rozárku mohli rodiče odvézt domů. Vážila 2,8 kg, což je minimální váha, se kterou se rodí miminka v normálním termínu. „První dny jsme nedělali nic jiného, než že jsme mixovali speciální kojeneckou výživu pro nedonošená miminka a zároveň neustále kontrolovali, zda malá dýchá," říká Petra.

Ještě není vyhráno

Dnes je Rozárce přesně rok, a i když je na první pohled zdravá, snad jen výrazně menší než její vrstevníci, nemá ještě zdaleka vyhráno. „Doktoři tvrdí, že vše se ukáže do asi dvou let a do té doby můžeme jen čekat a doufat, že bude vše v pořádku,“ tvrdí Rozárčin tatínek. Oba rodiče se však snaží svou dcerku v dohánění svého „handicapu“ všemožně podporovat a pomáhat jí. Věří, že za pár let už nikdo nepozná, že tahle holčička vážila v den narození jen o něco málo více než polovina balíčku mouky.

Znáte i vy někoho, komu se miminko narodilo ve velkém předstihu? Jaké to na něm zanechalo následky? Pošlete nám i vy svůj příběh na pribeh@prozeny.cz, rádi ho zveřejníme!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama