Hlavní obsah

Ivana Chřibková: Tento týden si píšu! Díl třetí

Foto: Degtiarova Viktoriia, Shutterstock.com

Jmenuji se Ivana Chřibková a jsem v Číně. Vydala jsem se na polopracovní cestu do Asie, během které mám začít psát další knihu. Jenomže se stala taková věc. Dávám to za vinu kulturnímu šoku, jelikož v Asii jsem prvně. A taky vídeňským marcipánovým bonbonům, které byly ve slevě. Zkrátka nenapsala jsem nic a za týden jsem neudělala žádný reprezentativní progres. Kromě toho, že jsem se naučila pozdravit, přejít silnici a přibrala kilo.

Článek

Sobota

Vzbudila jsem se ve dvě, půl třetí, půl páté a v šest, abych nezaspala budík na sedmou. Před každou delší cestou mám nervy, které se většinou projeví obsesivní myšlenkou, že zaspím.

V sedm vstávám nevrle, protože vím, že postel neuvidím dalších 24 hodin, a protože vím, že nejhůře se mi se sebou žije ve dvou případech: když jsem nevyspalá nebo hladová.

Je bouřka a zrušili let do Vídně, kde mám přestup na další letadlo. Ptám se personálu: „A co teď?“ Letištní pracovník chvíli ťuká do počítače a potom říká: „Teď se modlete, a pokud to nezabere, pošleme vás do Asie přes Mnichov.“ Modlím se. Za chvíli se ozve hlášení, že počasí ve Vídni se umoudřilo. Letištní pracovník konstatuje, že jsem se nejspíš modlila kvalitně.

Přilétáme se zpožděním. Mám před sebou čtyři hodiny čekání na další spoj. Naštěstí mají na letišti ve Vídni Mozartovy koule ve slevě. Zaháním horší náladu, způsobenou nevyspáním, zpožděním letadla a dlouhým čekáním – marcipánem. Bohužel se za chvíli dostaví špatné svědomí kvůli obezitě. To zaháním vídeňským řízkem s bramborovým salátem. Přecpaná k prasknutí odlétám z Vídně. Pět minut potom, co se letadlo odlepí od země, za mnou přijde letuška s jídelním lístkem, abych si vybrala, co budu večeřet.

Neděle

Pořád letíme. Zkoukla jsem dva seriály, obula si erární červené ponožky na spaní, mrkala podle toho, jak blikalo světlo na křídle, rozbalila i druhou erární deku, protože vedle mě nikdo neseděl, měla špatný pocit, že plýtvám materiálem vídeňských aerolinek, pustila si relaxační hudbu, napočítala tři tisíce oveček a neusnula ani na minutu.

V Pekingu ale chytám druhý dech a mobilizuju všechno své soustředění, protože jestli se tady ztratím, už mě nikdy nikdo nenajde. Po další dvouhodinové cestě dojíždím do cílové stanice. Je jedna hodina odpoledne. Jako dárek z Evropy přivážím Mozartovy koule.

Pondělí

Jdu se aklimatizovat. Aklimatizuji se pouze na chodníku před domem, protože nedokážu přejít šestiproudovou silnici. Do čínského provozu jsem málo průbojná. Chce to plán, a tak si sedám na zídku a pozoruji provoz, ve kterém se snažím vyznat. Zjišťuji, že červená není vždy znamením pro zastav. Nikdo nemá přednost a odbočující jednoduše kličkují mezi jedoucími na hlavní. A také, že na mopedu pro dva se dá uvézt pět lidí a pes.

Na protější chodník mě vyhnal hlad. Situaci řeším tak, že kopíruju pohyby místních obyvatel. Kus silnice přebíhám se zavřenýma očima a vykřikuji slova neslušného významu.

Fastfood na protější straně ulice se jmenuje Žabí princ. Nejsem si jistá, co je obaleno ve strouhance. Vracím se ke koulím, které jsem si pro všechny případy naházela do batohu.

Večer jdu na své první, pravé, čínské knedlíčky. Jsem obviněna z nebezpečné manipulace s čínskými hůlkami a taky že až příliš nápadně zírám na lidi kolem.

Hájím se, že to není pravda a že jsem stále ve fázi aklimatizace. Jsem vyfocena při zírání a musím uznat, že zírám opravdu nápadně.

Úterý

Začínám psát další knihu. Po šesti hodinách mám napsáno slovo nástěnka a natočeno osmadvacet zapeklitých dopravních situací, které pozoruji z okna a které se obešly bez jediného ťuknutí nebo nadávky ‚Kam si myslíš, že jedeš, debile!‘.

Na večerní hodině čínštiny se, mimo jiné, dozvídám, že na silnici přece jen existuje jisté pravidlo: nedívej se řidičům do očí. Je to pro něj znamení, že o něm víš a musíš se postarat, aby projel.

Od té doby do silnic vbíhám a vyhýbám se pohledům řidičů automobilů na čtyřech kolech, automobilů na třech kolech, mopedů, pojízdných křesel, koloběžek, kol a ostatních prostředků silničního provozu, na jejichž popis mi bohužel chybí slovní zásoba.

Po dvou hodinách intenzivní výuky čínského jazyka umím pozdravit. Učitelka říká, že je to těžký jazyk a že musím vytrvat. Rychlými výpočty zjišťuji, že první plynulou konverzaci bych, tímto tempem, mohla vést v roce 2047.

Středa

Dobíhá mě posun času a nedokážu se pořádně probudit ani odpoledne. V knize přibude ke slovu nástěnka slovo korková. Špatné svědomí zaháním načnutím další vídeňské bonboniéry, přestože jsem ji přivezla jako dárek z Evropy.

Odpoledne oblékám dres a jdu běhat, protože začínám být pod tlakem. Pracovních úkolů, pokračující aklimatizace, marcipánu, plněných knedlíčků a knoflíku u gatí.

Čtvrtek

Jdu nakupovat. Jediné, co bezpečně poznám v regálech marketu, je citron, okurka, italská mortadella, jablko a máslo. Zbytek hledám na internetu. Ptát se je zbytečné, anglicky mluví poskrovnu.

Na etikety neznámých potravin zkouším mířit mobilním překladačem v telefonu. Někdo si mě fotí. Usměju se.

Kupuji několik balení italských salámů a k nim v pekařství bochník chleba.

Teprve doma zjišťuji, že chleba je plněný čokoládou. Večeřím italský salám s italským salámem.

Pátek

Týden zakončuji v restauraci s názvem Praha. K oslavě u příležitosti přežití prvního týdne objednávám láhev českého šumivého vína brut.

Tento týden si píšu

  • Už nikdy nebudu kupovat vídeňské cukrovinky ve slevě!
  • Už nikdy nebudu při přebíhání čínské silnice vykřikovat česká slova neslušného významu.
  • Mé poznámky z hodin čínského jazyka nejsou k pochopení (příklad: š co nevyslovíš jako š).
  • Načnout bonboniéru, kterou den předtím někomu daruješ, se nehodí.
  • Stolování zahrnující konzumaci jídla hůlkama je ve tvém podání nereprezentativní a pro ostatní dokonce nebezpečné.
ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama