Článek
Víme, že muž je nucen ke střídání nejrozmanitějších partnerek pod diktátem svého genetického dědictví po praproutnících z dob (před)ledových. Snaha změnit tento vzorec mužského chování je stejně tak zbytečná, jako by byla snaha rozmlouvat tygrům rdoušení antilop a odkazovat je na krmelce s masem. Muži však kromě tohoto „pudového“ důvodu mají i důvod rozumový, respektive emotivní: Touží konečně pohladit někoho, kdo jim nic neprovedl.
Těžko se nám ovšem (aniž bychom si připadali jako kašpaři) večer hladí žena, která na nás odpoledne ječela kvůli nedovřené kredenci nebo botám v obýváku. Ještě tak osouložit, v tom máme nakonec i svá aktiva. Ale hladit? Podvědomí ošálit nelze. Zapisují se v něm všechny nadávky, urážky, mentorování, vydírání, hádky kvůli blbostem, rány do srdce jedovatou dýkou. Váha těchto surovostí se jednou nakupí do rozměru, který už nepřekousneme. Takovou ženu už hladit nejde, podvědomí se tomu zpěčuje, i když se ho vědomě snažíme překonat.
Podvědomí zkrátka hlásí blok i vůči jinak objektivně (stále ještě) svůdné partnerce. A co teď? Má chlap ochudit svůj život o něco tak krásného, jako je upřímné pohlazení? Proč by to dělal? Je tedy dohnán k navázání jiné známosti. A na chvíli se ocitne opět v ráji. Ale je jen otázkou času, kdy v nás nová známost vyvolá averzi tím, že bude zase v našem podvědomí kupit výčitky, žárlivé scény, nutit nás k zanedbávání vlastních dětí a povinností… Čím víc zabředneme do nového vztahu, tím hořčejší příchuť bude mít naše hlazení, až se znovu únosná míra naplní a dostaneme se na počátek s další partnerkou.
Člověk takovou hladí rád, dlouho a upřímně. Pořádně ji nezná, seznámil se s ní před chvílí, a právě proto po ní tak nezkaleně prahne. Ještě mu totiž nestačila nic provést. Ještě mu nic nevyčetla, ještě ho nestačila obrat o čas kvůli nějakému nesmyslu, ještě nestačila zahájit hon na jeho duši. Konečně zas hladí někoho s upřímnou touhou.
Bože, to je krása!
