Článek
Začínající vztahy nemusí vždy vyjít. Prostě po pár měsících zjistíte, že to není ono. Čas na rozchod? Možná! Anebo chvíle pro maraton výmyslů a kliček. Proč muži ženám tak lžou? Ptá se čtenářka Andrea na našem e-mailu jaktovidichlap@prozeny.cz!
Čtenářka Andrea: „Zajímal by mě váš názor ohledně mužské upřímnosti. To žádný chlap neumí říct nic upřímně a nechává si otevřená zadní vrátka? Měla jsem začínající vztah, trvající asi 3 měsíce, sice nás dělilo 50 km, ale vše se zdálo být dokonalé a oba jsme byli mobilní, takže stále spolu. Najednou mu začala vadit dálka, neměl čas... Nehrálo toho až moc. Můj šestý smysl říkal, že v tom je jiná. On mi to nikdy nepotvrdil, neuměl přiznat pravdu a tvrdil, že nemá náladu, moc práce... I když na facebooku lítaly zamilované fotky s tou druhou (do toho mi chodily zprávy ve znění: Chybíš mi). Proč neřeknete pravdu?“
Vážená Andreo, obdobný dotaz zde zodpovídám už asi potřetí. Ve Vašem speciálním případě (…najednou mu začala vadit dálka, měl moc práce, neměl náladu, nehrálo toho až moc, takových příkladů bych mohla vyprávět, na facebooku lítaly zamilované fotky s tou druhou…) se člověk diví, kolik do nebe volajících signálů potřebuje žena slyšet, než jí dojde, že dostala kvinde.
A pak – pomocí logické přesmyčky, kde problém leží ve formě, jakou je toto kvinde uděleno, nikoli v jeho odůvodnění (možné zavinění ženou) – se přesune vina na něj. („On mi to nepotvrdil.“ „Neuměl přiznat pravdu.“)
Žádná otevřená vrátka si nenecháváme, ale jsme (geneticky) příliš útlocitní, abychom ženě na rovinu (a jak Vy říkáte: „upřímně“) řekli: „Už tě nemám rád, jdeš mně svejma kecama na nervy, vůbec na sebe nedbáš, za poslední půlrok jsi přibrala pět kilo a tloustneš dál, věčně jen slídíš, kde jsem a co dělám, přestala jsi mě vzrušovat a já ještě s životem nekončím.“
Máte pravdu, tohle říci neumíme, bojíme se ženských slz, víme, že na rozdíl od nás, kterým je denně vyspíláno do neschopných kreténů, na to žena není připravena, není na to zvyklá a určitě ji to bude bolet. Ale ona tu není od bolesti ani od slz, od toho jsme tu my, muži, a tak za menší zlo považujeme „milosrdnou lež“ a doufáme, že ženě naše vycouvání ze vztahu dojde i bez tohoto slovního masakru, že to všechno nějak vyhnije samo a přebolí bez slz.
Navíc z pohledu nás, mužů, kteří dovedou žít sami, protože máme program – sport, spolky, truhlářskou dílnu, v nejhorším hospodu – opustit ženu znamená uvrhnout ji do samoty a vzduchoprázdna. Náš (vrozený i podsunutý) pocit viny nám možná brání v tom, abychom si uvědomili, že ženy v tom optickém vzduchoprázdnu nejsou tak nešťastné, jak se nám zdá, zvlášť dnes, když mají TV seriály, obchody a butiky a bulvární tiskoviny, skrz které mohou (jako náhradu) žít životy cizích lidí.
To vám nestačí naznačit? (I když naznačit je v případě vámi uvedených kopanců slabé slovo). Když se mně vyhlédnutá žena opakovaně omluví, že nemůže přijít protože … bla bla …, dojde mi, že mě holt nechce. Také ji nemanévruji do nepříjemné situace, aby mi zdůvodňovala, proč už mě nechce, v čem je ten druhý lepší a podobně. K čemu? Do toho se nechce nikomu. Když za vámi přestal jezdit (50 km není tak daleko), tak o vás přestal stát. Co je na tom nečitelného?
Nakonec se nic tak hrozného nestalo – sama říkáte, že šlo o začínající vztah. A ještě možná jenom vám, jemu o další bod na skóre. Takže buďte vlastně ráda.
