Karol (22): Její projekt Silačky bojuje proti předsudkům

Buduje v ženách sebedůvěru a sebelásku. Inspiruje je k tomu, aby dělaly, co je skutečně baví a co chtějí. Aby se měly rády a zároveň si vážily toho, co mají. Proto sdílí skutečné příběhy těch, které to v životě neměly lehké. Snaží se mladé generaci ukázat, co je opravdu důležité a že dokonalý život, prezentovaný na sociálních sítích, je často jen přetvářka a lež.

Jak celý projekt vlastně vznikl?

Začalo to blogem. Ten ale neměl moc čtenářů. Já sama navíc raději píšu i čtu spíš kratší texty a tak jsem založila profil na instagramu. Žádný projekt to ale nikdy neměl být. Je to spíš taková směsice myšlenek. Já nikomu nic neradím. Zkrátka píšu svůj pohled na věc, vlastní zkušenosti nebo sdílím něčí příběh. Každý si v těch příspěvcích může najít to svoje.

Co vás přimělo k založení profilu Silačky.cz?

Hlavně hejty na mou osobu. Věnovala jsem se v té době powerliftingu – sportu, který u nás dělala jen malá skupina holek, a okolí mi to dávalo celkem sežrat. Štvaly mě škatulky a řeči, že to není sport pro holky, ale pro chlapy a že já bych měla spíš dělat kardio, abych zhubla. Lidi si totiž neuvědomují, jak moc těmito řečmi mohou člověku ublížit a kam až to slabší jedince může srazit.

Kdo nebo co vás při tvorbě článků inspiruje?

Jsou to hlavně lidi okolo mě. Lidi, které potkávám na ulici. Nikdy předtím jsem nepřemýšlela nad tím, že i oni mají nějaký příběh, že i oni si v sobě něco nosí. Společnost má tendenci neustále posuzovat podle vzhledu, ale to je hrozně špatně. Vidíme, jak se někdo na veřejnosti chová, odsoudíme ho a nepřemýšlíme, co by za takovým chováním vůbec mohlo stát.

A tak jsem na jaře uspořádala focení s lidmi, které jsem poznala na internetu. Jsou to ženy, které přemýšlí úplně jinak. Musely si ale projít nějakou těžkou životní zkouškou, aby k tomu došly. A přesně tyhle ženy jsou pro mě obrovskou inspirací. Jsou to pro mě hrdinky. Skutečné Silačky.

Sdílela jste příběhy žen, které si prošly traumaty i vážnými nemocemi. Který vás osobně zasáhl nejvíce?

Každý z těch příběhů mě nějakým způsobem zasáhne a z každého si sama pro sebe snažím něco vzít. Zveřejňuji ale hlavně ty se šťastným koncem, aby splnil účel motivace.

Hodně jsem se ale dokázala vcítit do příběhu Nikol, která porazila rakovinu. Hlavním důvodem bylo, že je stejně stará jako já a já si nic podobného sama u sebe nedokázala vůbec představit. Bylo mi z toho dlouho smutno. Právě její příběh mě přiměl přehodnotit svůj přístup sama k sobě. Zasáhl mě také příběh Simony, které před rokem rakovina vzala přítele. Do té situace jsem se hrozně vžila a probrečela několik nocí.

Na blogu jste ale začala zveřejněním svého příběhu. Prošla jste si poruchami příjmu potravy, depresemi i sebepoškozováním. Proč jste se rozhodla o těchto věcech psát veřejně?

Protože o tomhle nikdo nepsal. Každý se v té době hrozně bál ukázat na internetu, ale i v realitě, že on není tak dokonalý a že má nějaké potíže. Chtěla jsem tím pomoct i sobě, přiznat sama sobě i lidem, že mám problém a hodně mi to pomohlo.

Taky jsem díky tomu zjistila, že když člověk ví, že není jediný na světě, kdo tohle prožívá, nějak mu spadne kámen ze srdce a je lehčí s tím něco dělat. To je taky důvod, proč jsem se rozhodla sdílet příběhy dalších žen s osudy, se kterými já vlastní zkušenost nemám. Doufala jsem, že se v těch příspěvcích lidé najdou a že by jim mohly třeba nějak pomoct. A stalo se. Za což jsem nesmírně vděčná!

Jaké máte na svůj projekt ohlasy?

Krásné. Denně mi píšou holky a děkují mi, že teď řeší podobnou situaci a jsou rády, že v tom nejsou samy. Kromě toho jsem díky projektu získala i pár nabídek na psaní článků pro různé portály nebo magazíny.

Jakým tématům se tedy momentálně nejvíce věnujete?

Píšu to, co mě zrovna napadne. Asi bych to do nějakých tematických okruhů neškatulkovala. Většinou je to samozřejmě nějaký přístup k sobě samotné, teď jsem hodně probírala i šikanu, psychické zdraví, tolerance k sobě i ostatním, vztahy, ale občas píšu i o tématech, jako je životní prostředí.

Co máte v plánu do budoucna?

Plánů je hodně. Chystám oslavu narozenin Silaček jako poděkování lidem, co se nějak do projektu zapojili a podpořili ho. A také fanouškům, bez kterých by to nikdy nebylo tam, kde to teď je. Pracuju také hodně na sobě – na seberozvoji, na svém zdraví, na svých snech, což je cestování a focení.

Mým velkým plánem je dostat Silačky více do offline světa, protože toho online už bylo dost. I to je důvod, proč píšu knížku, což je v současnosti moje hlavní priorita. Také spekulujeme s Kristýnou Dolejšovou – autorkou projektu Za normální holky o tom, že spojíme síly a do té offline prezentace vstoupíme spolu. Máme velké plány, tak doufám, že se nám to povede dotáhnout do konce, protože ve dvou se to lépe táhne.

A co vy čtenáři, co si o podobných projektech myslíte?