Křivdy z puberty. Tohle nezapomenete ani po letech!

Jakkoli se teenageři snaží působit sebejistě, jsou to křehké bytosti. Velmi těžce nesou i to, když je rodiče nechtěně ztrapní,natož když jsou vystaveni daleko většímu teroru například od spolužáků. Z toho může být celoživotní problém, třeba se sebevědomím a sebeúctou. A to může život dost zkomplikovat.

Dnes čtyřiatřicetiletá Katka opravdu nerada vzpomíná na dobu, kdy chodila na základní školu. Někdy v sedmé třídě totiž dost přibrala a spolužáci to nenechali bez povšimnutí. „Jeden spolužák mi okamžitě začal říkat tlustoprdko. A ostatní se toho samozřejmě chytli,“ vzpomíná Katka.

To ale nebylo to nejhorší. O prázdninách Katka hodně zhubla, navíc se jí začala pěkně žensky formovat postava a také se hned o několik centimetrů vytáhla. „Těšila jsem se, že v září přijdu do školy a s tou potupnou přezdívkou bude konec. Jenže bez ohledu na moji proměnu, to oslovení mi zůstalo. Byla jsem z toho tak špatná, že jsem uvěřila, že jsem tlustá,“ vypráví Katka.

Trápila se tím celý zbytek základní školy a ještě na střední škole bojovala s pocitem, že je ošklivá a tlustá. „Byla jsem uzavřená, s nikým se nebavila, když se na mě někdo podíval, hned jsem za tím viděla, že se mi posmívá. Nebyla jsem vůbec schopná vidět realitu. Až po mnoha letech, když jsem si prohlížela staré fotky, uviděla jsem, že jsem vůbec nebyla tlustá, naopak jsem patřila k těm štíhlejším dívkám. A dodnes pokládám za křivdu, že se mi spolužáci posmívali, i když jsem rozhodně nadváhu neměla,“ dodává Katka.

Na třicetileté Pavlíně se zase křivdy dopustil její otec. Ten si přál, aby hrála tenis, jenže ona našla zalíbení v basketu. „Chvíli jsem dělala obojí, ale někdy ve třinácti už se to nedalo stíhat a já dala přednost basketu. Táta zuřil, ale máma mě podpořila s tím, že jsem dost velká na to, abych si rozhodla, co mě baví,“ popisuje Pavlína.

Jenže její rodiče byli rozvedení, příliš dobře spolu nevycházeli, a tak to otec vzal jako vzpouru proti němu. Tenhle pravý důvod ale Pavlína pochopila až v dospělosti.

„Od té doby mi neustále připomínal, že nejsem moc vysoká, takže si v basketu ani neškrtnu. Pořád měl narážky na to, že nemám šanci cokoli v tom sportu dokázat, že jen ztrácím čas. Když se mi dařilo, nikdy mě nepochválil. Nikdy se nepřišel podívat na zápas. A když jsem se pak v šestnácti zranila a s basketem byl konec, jen řekl, že mám, co jsem chtěla,“ říká Pavlína.

Dodnes cítí smutek, že otec nebyl svědkem žádných jejích sportovních úspěchů, které pro ni tehdy tolik znamenaly. „A to už je táta řadu let po smrti, ale mě to pořád mrzí. Pořád si říkám, že kdyby mě tenkrát viděl, jak hraju, změnil by názor," říká Pavlína.

Obzvlášť pro dospívající dívky je cokoli, co se týká jejich ňader, dost citlivé. Takže opravdu stačí jedna třeba i ve vtipu míněná poznámka a na roky trvající problém je zaděláno. Své o tom ví devětadvacetiletá Klára.

„Začala mi prsa růst dřív než spolužačkám, takže v osmé třídě už jsem měla regulérní trojky. A jeden můj spolužák to tehdy okomentoval větou ,ty máš ale vemenáče´. Strašně jsem se styděla a začala toužit po malinkatých ňadrech. Takže jsem si kupovala o několik čísel menší podprsenky, dokonce jsem zkoušela si prsa sešněrovat šátkem, prostě jsem dělala všechno možné, abych je schovala,“ popisuje Klára. Volně dýchat nechávala svůj hrudník jen doma.

Po několika letech jí paradoxně pomohla podobně bezvýznamná poznámka. „Bylo mi sedmnáct a za mým o tři roky starším bráchou přišel spolužák. Povídali si a nevěděli, že je slyším. Spolužák tehdy řekl bráchovi, že má fakt pěknou ségru, obzvlášť hrudník, že mám ,dost dobrej'. A mně to nějak v hlavě secvaklo, prostě mi došlo, že se nemám za co stydět, spíš naopak,“ vzpomíná Klára.

Taky vám někdo v pubertě takto ublížil?