O tajemství Staroměstského orloje

Ono se říkalo, že mistr Hanuš byl s kdo ví kým ve styku, když sestavil ten slavný orloj v Praze. Že mu možná pomáhal anděl Uriel a možná i sám ďábel, který vlastně orlojem vztyčil prostředníček k nebi, aby Bohu ukázal, jak veliká je jeho moc.

V každém případě šlo o dílo veliké a úžasné, k němuž se dodnes sbíhají všichni návštěvníci našeho hlavního města.

A pan Hanuš, to byl ten jediný člověk, který takový stroj, takové soustrojí, dokázal sestavit. V jeho dobách mu za to dílo zaplatili pražští radní fůru peněz a věřili, že si ho uchovají jako pražského orlojníka na věky věků. Jenže mistrovi se začali ozývat představitelé radnic z celého světa. Italové ho lákali, Němci a Rakušané. Ba dokonce z Paříže a z Londýna mu psali.

Odolával. Ale nabídky byly den ze dne vyšší a vyšší.

To se ví, že se to na pražské radnici pánové dozvěděli, a dumali, jak to zařídit, aby stejný, nebo dokonce ještě dokonalejší orloj mistr nikde ve světě nedal dohromady. Ještě než přikročili k drastickým opatřením, napadlo je do toho zapojit ženu. A to nejlepší a nejkrásnější pražskou kurtizánu.

Všichni ji dobře znali, protože okusili. Jiná by nebyla hodná takového úkolu a jiná by také nemohla dokázat Hanuše přesvědčit a vytáhnout z něj, jestli se někam chystá, nebo ne.

Smlouvala s nimi o peníze: „Pánové, já nejsem jen tak obyčejná prostitutka. Já se všechno dozvím a starého pána přesvědčím, o čemkoliv budete chtít.”

Šla za ním s tím, že ho svede, a až budou v nejlepším, zeptá se ho, zda hodlá Prahu opustit a kam se chce vydat. Přišla za ním do Staroměstské věže s tím, že ji zajímá stroj, že je nadšena uměním do sebe se vplétajících ozubených kol. Že to chce na vlastní oči vidět a poznat: „Mistře, prosím vás...”

„Drahá slečno, sem mi nikdo nesmí!” zrovna příjemný nebyl.

„Proč se mi sem cpeš?”

„Když já ten váš orloj tak obdivuju. A víte, že mi vchází do snů? A s ním i vy.”

Podíval se na ni překvapeně a s rostoucím zájmem.

„Přála bych si vás sama odměnit za tohle vaše velkolepé dílo.“

Opravdu to byla moc pěkná ženská, a tak neodolal a ke strojům ji vzal. Všechno vysvětloval. Zároveň viděl, že ona se zajímá spíše než o kola o jeho chlupatou hruď, že se ho dotýká, že ho hladí...

Projížděla mu prsty prošedlé vlasy a dlouhý vous.

A protože to byl jen muž, nechal se omámit. Chytil ji v pase a svalil na kamenné a točité schodiště u stroje. Načež vykonal to, nač mohl být hrdý a nač ona ještě ve stáří vzpomínala a řečmi o tom kazila svá vnoučata.

V každém případě se ve chvílích vášně soustředila a kladla mu důležité otázky: „Mistře, jestlipak sestrojíte ještě nějaký takovýhle stroj? Třeba v cizině? Nenabízejí vám to?” Celou noc se snažila z něho něco vymáčknout. Ale marně. Mistr na nějaké řeči neměl vůbec pomyšlení.

Pochopitelně mu bylo od začátku jasné, že ji sem za ním poslali jako špionku a v duchu se smál.

K ránu mistr vstal, ustrojil se, do ruky vzal bič, který u sebe v poslední době pro jistotu nosil, a přetáhl ji po zádech.

„Co jsi se zbláznil?” vykřikla popuzeně a překvapeně. Ale pak se dala na útěk, tak jak byla, tedy v rouše Evině, aby unikla dalším ranám, které se na ni snášely. Docela to vzbudilo na Starém Městě pobouření, pozdvižení a mužský zájem.

„Ty jedna prostopášnice! Dost toho bylo. Mazej odsud k pánům radním. Mám po krk jejich i tvých otázek!” křičel a hnal ji až k nedalekému pekařskému krámku, kde se zastavil, neboť ho zasáhla libá vůně.

Vkročil za ní a posnídal.

Kurtizána, když se doma ošetřila a oblékla, vyrazila na radnici, aby pánům vysvětlila, že jí zaplatili tuze málo, protože přišla o šaty, které musela nechat ve věži, a ještě dostala pořádný výprask. Nehledě na toho vilného staříka, který ji málem umiloval k smrti.

„A co jsi se od něj dozvěděla? Chce z našeho města pláchnout a stavět jinde orloj?” byli zvědaví.

Na to jim ale nebyla schopná odpovědět, pokud by si nevymýšlela, k čemuž jí ale chyběl dostatek fantazie.

Měli na ni pořádný vztek. Někteří navrhovali, že ji vydají katu. Jenže ona byla skutečně pěkná, a tak se rozhodli, že si své radniční peníze od ní vyberou zpátky jinak. S čímž nerada souhlasila. A taky, co kdyby vykřičela od popravčího špalku, proč a nač ji vlastně najali... To si pánové nemohli dovolit.

Horší to měl mistr Hanuš. Toho nakonec oslepili. Ale o tom až jindy.

A jestli vás baví pověsti a tajemná místa, určitě si nenechte ujít pořad TaJeMno na Televizi Seznam!