Hlavní obsah

Muž měsíce: Ondřej Měšťák: Touha po kráse není malichernost

Foto: Archiv Ondřeje Měšťáka

S nadsázkou by se dalo říct, že je bojovníkem za (převážně) ženskou krásu. Umí „vyčarovat“ souměrnější nosy, větší prsa, „vyzmizíkovat“ vrásky. Ženskému sebevědomí pomáhá ale ještě více, třeba rekonstrukcemi prsou po rakovině. Plastický chirurg Ondřej Měšťák (38) sice životy nezachraňuje, ale dělá lidi šťastnější.

Článek

Když jsem na Ondřeje Měšťáka (38) čekala, čekárna ordinace se pomalu plnila. Samé ženy, které se díky jeho šikovným rukám a znalostem dočkaly toho, po čem třeba roky toužily. Pro někoho možná malichernost, pro ně ale konec letitého trápení.

Je to málo, nebo hodně? Jak moc je krása důležitá? Co je a co není zhýčkanost? O tom všem jsme si s tímto usměvavým lékařem povídali.

Ta otázka se samozřejmě nabízí. Váš otec Jan Měšťák je legenda české plastické chirurgie, to on vás přivedl k oboru?

Je to sice dávno, ale co si pamatuju, tak mě od medicíny spíš odrazoval. Ještě na základce jsem, tuším z biologie, dostal pětku a řekl jsem si, že to přece nejde. Začal jsem se učit a pak mi to fakt začalo jít. A taky bavit. Ale samozřejmě, vyrůstal jsem v lékařském prostředí, medicína pro mě byla taková automatická volba.

Ale nemusel jste přece být hned plastický chirurg?

Mohl jsem být třeba intervenční kardiolog, tam ti lékaři opravdu zachraňují životy. To se mi hodně líbilo. Ale líbila se mi i gynekologie a porodnictví, tam se zase rodí nový život. Byl jsem také na traumatologii, kde bych asi i skoro zůstal, kdyby táta nedělal plastickou chirurgii.

Jak se s tatínkem pracuje?

Když jsem byl student a pak čerstvý doktor, bylo to skvělé. Učil mě, spoustu mi toho ukázal. Pak už jsem ale začal vyjíždět do světa a dělat trochu jiné techniky, což se mu úplně nepozdávalo. Jakože si zkouším svoje novinky. Tak to bylo takové náročnější období, i sestřičky tehdy občas říkaly, ať spolu radši na sál nechodíme. Ale pak se vztahy zase zcela harmonizovaly.

Zažil jste někdy takové to „no jo, kdyby nebylo tatínka…“?

To asi jo. Jenže ono to je na druhou stranu velká motivace, o to víc jsem se na sobě snažil pracovat. To je podle mě typické pro syny, kteří nějakým způsobem následují otce. Chtějí dokázat, že si to zaslouží, že nemají nic zadarmo. A jsou i oblasti, kde je objektivně vidět, že mi tam táta nijak nepomohl. Třeba vědecké publikace v časopisech, v nichž prakticky nikdy nepublikoval.

V roce 2014 jste byl na desetidenní humanitární misi v Jordánsku, kde jste pomáhal obětem syrského konfliktu. Prý jste tam zvládli provést 25 operací.

Zvládli bychom i víc, ale ti Arabové jsou děsně pomalí a pořád v klidu. My už jsme tam na ně i křičeli, ať nám přivezou další pacienty. Třeba hodinu jsme jen tak seděli, protože oni si zrovna dávali oběd.

Co jste operovali nejčastěji?

Zranění od barelových bomb, takže utrhané končetiny. Dělali jsme i rekonstrukce šlach, nervů, zakrývali jsme defekty po amputacích nebo po úrazech hlavy šrapnely. Prostě rekonstrukční chirurgie úrazů, kterou částečně dělám i tady, ale tam byla samozřejmě v úplně jiném měřítku. Podle mě by to jednou za čas měl absolvovat každý doktor.

Vnímáte to jako morální povinnost?

Povinnost vyloženě ne, ale spíš zadostiučinění. Vždyť to je jedna z věcí, proč jde člověk na medicínu. Chce pomáhat lidem. A v těchto oblastech jim pomůže opravdu nejvíc. Tady je vcelku nahraditelný každý, ale tam je těch doktorů vážně málo a ti lidé tam by jinak tu péči leckdy vůbec nedostali.

Foto: Archiv Ondřeje Měšťáka

Medicína byla pro Ondřeje Měšťáka jasná volba, koneckonců vyrůstal v lékařském prostředí

Vraťme se do Česka. Vaší velkou specializací jsou rekonstrukce prsou u žen, které prodělaly rakovinu. Co vás k téhle oblasti přivedlo?

Tohle je asi věc, ve které mě táta nejvíc ovlivnil. Když jsem dostudoval, v Nemocnici Na Bulovce už existovalo komplexní centrum péče o ženy po ablaci prsu, které založil. Chtěl jsem se věnovat více věcem, ale když chcete něco takového dělat pořádně, musíte být vysoce specializovaný, nejde to tříštit. Tak jsem si vybral prsa.

Takže na jedné straně jsou vašimi pacientkami ženy, které bojovaly s těžkou nemocí, a na straně druhé zdravé ženy, kterým prostě jen vadí, že mají třeba malá prsa. Kde je ta pomoc podle vás důležitější?

Obojí je otázka kvality života, na což je v dnešní medicíně kladen velký důraz. A ne jako dříve jen na takzvané indikátory typu nemocnosti a úmrtnosti. Zlepšení kvality života pacientek, které si nechají rekonstruovat prsa po rakovině, je samozřejmě hodně velké. Ale i zvenku zdánlivě povrchní věc jako prosté zvětšení prsů může mít na kvalitu života ženy významný vliv. I když se to může hodně lidem zdát zvláštní.

Jak to myslíte?

V plastické chirurgii životy nezachraňujeme, ale snažíme se lidem zlepšovat kvalitu života. A samozřejmě hodně se diskutuje, zda estetická medicína není něco malicherného. Já jsem si to vlastně taky trochu myslel, než jsem to začal dělat. Ale ta radost po estetických zákrocích bývá obrovská. A to jen signalizuje, jaké potíže předtím měly. Jsou to úplně normální holky, kterým před lety někdo necitlivě řekl, že mají malá prsa. Nebo je to padesátiletá žena, které v pubertě máma řekla, že má velký nos, a ona se až po mnoha letech díky nám zbaví bloku, který ji omezoval odmalička.

Foto: Archiv Ondřeje Měšťáka

Snaha vypadat dobře a nechat si pomoci není podle Ondřeje Měšťáka rozmařilost, protože vzhled je v naší společnosti důležitý, ať se to někomu líbí, nebo ne

Co když je ale plastika zbytečná?

Samozřejmě je potřeba dobře indikovat, vyselektovat lidi, kteří zákrok skutečně potřebují. Proto také třiceti až čtyřiceti procentům klientů zákrok rozmluvíme.

To řeknete: Ne, vy větší prsa nepotřebujete?

Zrovna u zvětšování prsou bývají ženy pevně rozhodnuté. Takže spíš jednáme o tom, jak moc. Já dělám jen přirozená prsa, žádné balóny, jsem pro maximální objem implantátu 400 mililitrů, i když jinde dělají i tisíc.

Přece jen, nepřeháníme to se snahou o dokonalý vzhled?

Kvalita života úzce souvisí s kulturou, odvíjí se od prostředí, ve kterém žijete. Takže my tady máme co jíst, máme super zdravotní péči, proto se lidi posouvají v žebříčku potřeb jinam, chtějí vypadat dobře a je to v pořádku.

Takže je to svým způsobem zhýčkanost?

Žebříček hodnot máme určitě posunutý, ale to neznamená, že jsou naše hodnoty špatné. Protože v našem světě prostě je důležité, jak člověk vypadá. Vzhled má vliv na strašně věcí. Na výši platu, jestli dostanete pokutu, na rychlost akademického postupu.

Foto: Archiv Ondřeje Měšťáka

Chirurgie není pro mladého lékaře jen práce, ale i koníček

Opravdu i v akademickém prostředí? Takže když budu chytrá, ale ošklivá...

Tak ten váš postup půjde pomaleji, než když budete chytrá, ale taky hezká. Člověk by si myslel, že minimálně v akademické sféře jde jen o to, co má v hlavě, ale ono je důležité i to, jak ta hlava vypadá.

Říkal jste, že až čtyřiceti procentům plastiku rozmluvíte. Co si pak třeba říkáte, když vidíte všechny ty živé přeoperované Barbie a Keny?

To je věc, která plastickou chirurgii nejvíc poškozuje. Ty přeplněné obličeje, rty jako buřt bez jakékoli anatomie, zmrazená čela bez pohybu... To není plastická chirurgie. Dobrý plastický chirurg tohle nikdy nedopustí. Správně na lidech vůbec nemáte poznat, že nějaký zákrok podstoupili. Třeba po liftingu mají spíš působit, že se vrátili z lázní, že jsou odpočatí, spokojenější, usměvavější.

Ale co když pacient na něčem takovém trvá?

Vnímání krásy je samozřejmě vysoce individuální a i pacienti ji vnímají po svém. Ale já nic přes míru nedělám, to musí jít prostě asi jinam. Moji pacienti to ale asi vědí, protože s něčím takovým za mnou někdo přijde jen velmi zřídka.

Doteď jsme mluvili o práci. Máte také někdy volno?

Moc ne. Jedu vlastně nonstop.

Tedy sedm dní v týdnu?

Ano. Ale během roku mám tak dva měsíce dovolenou à la home office, kdy většinu času trávím s rodinou. Jsem si vědom, že jí svoje vytížení musím vynahradit. Jezdíme s dětmi k moři, strávíme u něj tak pět týdnů ročně, protože rádi surfujeme. Tam pracuji tak dvě tři hodiny denně. Jinak musím dělat pořád. Ale mě to děsně baví, není to pro mě jen práce, ale i koníček.

Do ženského světa muži jednoznačně patří. Tatínci, bratři, milenci, manželé, synové... Prostě ti, které tolik milujeme. Ale také ti, které ani neznáme, a přesto dělají náš život lepší, hezčí, příjemnější či zdravější. A takové muže vám každý měsíc představíme prostřednictvím série rozhovorů.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.