Hlavní obsah

Příběh Alžběty (61): Rakovina? Vrátila se mi už popáté

Foto: Rido, Shutterstock.com

Ilustrační fotoFoto: Rido, Shutterstock.com

Reklama

To, co prožívá už desítky let paní Alžběta, se dá přirovnat snad jen k boji s drakem, kterému neustále dorůstají hlavy. Poslechněte si její příběh, ve kterém hraje hlavní roli stále se vracející rakovina.

Článek

Po zveřejnění jednoho příběhu pacientky s rakovinou se nám ozvala paní Alžběta. Chtěla na sobě ukázat, jaký je život, do kterého už přes dvacet let vstupuje rakovina. Ač nechce uvádět své celé jméno a fotografii, myslíme si, že její příběh si zaslouží zveřejnit.

Život před rakovinou

Ve dvaadvaceti letech se mi splnil sen o rodině. Vdala jsem se a rok po svatbě se nám narodil syn, další rok na to dcera. I když jsme neměli moc peněz, a já musela často chodit i na šestnáctihodinové směny, žili jsme si s manželem celkem spokojeně. Až do mých třiceti devíti let. Tehdy jsem si na krku nahmatala bouli.

Bulka na krku

Byla jsem v jednom kole, takže mne nějaký nateklý krk až tak netrápil, nijak to nebolelo. Vlastně náhodou jsem to ukázala příbuzné, která k nám přišla na návštěvu. Byla to zdravotní sestra na onkologii, a hned mne hnala k lékaři. Bohužel se její obavy potvrdily, byl to Hodgkinův lymfom. Tenkrát se o rakovině moc nemluvilo a já prostě nechápala, proč ji mám zrovna já, jak to mám zvládnout, když mám doma dvě děti a manžela, co jim ani uvařit neumí. Následovala léčba ozařováním, tři roky v plném invalidním důchodu, a následný částečný důchod. Nakonec jsem to zvládla a doktoři říkali, že když budu bez obtíží pět let, že to je za mnou. Nebylo.

Foto: Rido, Shutterstock.com

Poprvé musela Alžběta zvládnout rakovinu ve 39 letech (ilustrační foto)Foto: Rido, Shutterstock.com

Rakovina se vrátila

Po osmi letech se mi během jediné noci udělala opět na krku boule. Rakovina byla zpět. Tentokrát už jsem musela na ozařování i chemoterapii. Bylo mi hrozně, spadla jsem na samé dno zdravotní i psychicky. Kdyby u nás tehdy nebydlela dcera s dvouletým vnukem, nevím, co by se mnou bylo. Měla jsem deprese, strach o život, bylo mi po každé chemoterapii tak špatně, že jsem tři dny ani nevstala. Kdyby mi dcera nepomohla, byla bych bez pomoci, protože manžel razil teorii, že těm s rakovinou se nemá pomáhat ani je litovat, že se z toho musí dostat sami. Dokonce si i zjišťoval, jestli není rakovina nakažlivá.

Upnula jsem se na vnoučka – jako jsem poprvé sebrala síly kvůli dětem, chtěla jsem to překonat, abych viděla vyrůstat jeho. Byla jsem tak šťastná, když léčba skončila, i když jsem kvůli chemoterapii ztratila čich i chuť a přestala mi pracovat štítná žláza. A zase jsem věřila, že je to za mnou.

Dcera se odstěhovala a my zůstali s manželem sami. Bohužel jsme se odcizili, za čas se provalily i jeho zálety. Skončilo to rozvodem a já se odstěhovala do podnájmu – a při prvním sněhu nešťastně upadla a poškodila si bederní páteř tak, že jsem rok nosila bederní pás. Následky mám dodnes, páteř se bortí a bolí. Ale i s tím jsem se naučila žít.

Foto: Africa Studio, Shutterstock.com

Při léčbě vážné nemoci je zásadní podpora nejbližších. V případě Alžběty to byla dcera (ilustrační foto)Foto: Africa Studio, Shutterstock.com

Proč já?

V prosinci roku 2010 přišla další operace břicha. Vyndali mi další napadené uzliny. Tentokrát byla rakovina ve čtvrtém, posledním stadiu. Proplakala jsem noci a dny a pořád se ptala, komu jsem co udělala. Z deprese mne dostaly moje děti – dcera čekala každým dnem miminko a já se tolik těšila. Když jsem vnučku poprvé uviděla, stala se pro mne novou motivací se vzpamatovat, a znovu přežít chemoterapie a zase to překonat.

I tentokrát se povedlo a moc jsem doufala, že mi osud dopřeje alespoň trochu radosti a klidu. Ale asi mi není dáno. V únoru 2017 mne začalo svědit celé tělo a vyšetření odhalilo dvě napadené uzliny. Nastoupila jsem chemoterapii, ale moje tělo už ji nezvládalo, dostala jsem silný zánět a vysoké horečky a zhubla na 46 kilo. Byla jsem připravená, že je konec. Ale znovu se mi podařilo posbírat sílu a přežít. Největší zásluhu na tom mají vnoučata, která za mnou chodí, a já jsem vděčná za každou chvíli s nimi. Vnučka chodí do druhé třídy, vnuk už na střední. Zvlášť vnučka je velký smíšek, to je moje nejlepší léčba a doufám, že právě pro ně tu budu co nejdéle!

Věříme ve šťastné konce!

Tady její příspěvek končil. Jak rádi bychom řekli, že i tentokrát to paní Alžběta zvládla a může si oddychnout. Bohužel tomu tak není. Citujeme z jejího posledního e-mailu: „Tak mám zase špatné zprávy, po roce a půl klidu mi doktoři objevili jedno ložisko blízko páteře, operace nepřichází v úvahu a lékaři hledají možnosti léčby. Koncem února budu vědět víc, ale ani teď to nevzdám a znovu se porvu. Teď vypínám počítač i myšlenky na nemoc, jdu si hrát s vnučkou. Je u mne na návštěvě a nesmí na mně nic poznat.“

Budeme vám držet palce, Alžběto. Tyhle slavné Češky rakovinu také porazily!

Reklama

Související témata:

Načítám