Hlavní obsah

Příběh au-pairky Jany: Nedávali mi ani najíst!

Foto: Thinkstock

Au-pair je cesta, jak poznat cizí jazyk i národnost

„Je to rok, co jsem se rozhodla odcestovat jako au-pair do zahraničí. K tomuto kroku jsem přistoupila, protože jsem vždy chtěla umět anglicky. Napadlo to moji kamarádku, která jednoho dne vstala z gauče a řekla mi: ,Chceš umět anglicky? Nejlevnější způsob, jak se dostat se do ciziny a naučit se jazyk, je odjet jako au-pair.'"

Článek

„Já jsem na ni nejdřív koukala a říkala jsem si, co ji to napadlo? Ale po chvilce uvažování jsem si řekla: ,Dobře tedy.' Druhý den jsem zašla do agentury zprostředkující práci studentům v zahraničí a vyplnila jsem přihlášku. V kanceláři jsem pak zaplatila poplatek a udělala anglicky pohovor s manažerkou. A pak už zbývalo jen čekat.

Za týden se mi ozvala rodina ze Skotska. Paní byla národností Češka. Byla rozvedená a měla dvě malé dcery Moniku (6), Helenu (7). Padly jsme si hned do oka a já tam za dva měsíce odletěla. Po nějakém čase jsem zjistila, že opravdu není dobře, že mluví česky. V podstatě se mnou vždy komunikovala jen v češtině, bylo to pro ni samozřejmě pohodlnější než mi něco vysvětlovat v angličtině. I když jsem jí několikrát říkala, ať se mnou nemluví česky, stejně mluvila. Takže v angličtině mi to opravdu moc nedalo.

Navíc děti byly rozmazlené, v podstatě byly zvyklé jen na maminku, a já jsem to jako první au-pair velmi odnesla. Neposlouchaly mě, řvaly na mě, utíkaly ze školy atd... Po měsíci jsem si řekla, že snad odjedu domů, protože mě to velmi trápilo, i když jsem tuto situaci řešila s jejich maminkou. Jednou, když už jsem opravdu nemohla a byla jsem z děvčat psychicky na dně, jsem si řekla: „Jano, budeš bojovat, a až budeš odjíždět, tak po tobě budou brečet!"

Foto: Thinkstock

Na výběru rodiny záleží v podstatě celý úspěch či neúspěch brigády

Po dvou měsících se situace uklidnila, holky si na mne zvykly a poslouchaly mne. Po pěti měsících za mnou přišla jejich maminka, celá špatná. Řekla mi, že holkám po dvou letech vyšla nečekaně družina a že mě už nebude nadále potřebovat. Na začátku jsem byla smutná, ale pak jsem si řekla, že to nevadí, najdu si novou rodinu a budu více používat angličtinu a zdokonalím se.

Na hledání rodiny jsem měla pouze dva týdny. Byl to velmi krátký čas a jediná nabídka, která mi přišla, byla z Holandska. Agentura mě však ujišťovala, že tu všichni mluví plynule anglicky a že se nemám čeho bát. Loučení bylo smutné, holky opravdu brečely i maminka. Pro mě to bylo to největší uznání, že jsem si získala nakonec holky i přes všechny překážky. Odjela jsem tedy za rodinou do Rotterdamu.

Na letišti mě čekal jen tatínek. Když jsme přijeli domů, tak mě čekaly děti Christine (3) a Angelina (10). Maminka však nebyla nikde, ale byla jsem unavená z cesty a chtěla jít spát. Když jsem poprvé uviděla svůj pokoj, myslela jsem si, že je to snad špatný vtip. Měl 3 x 2 metry. Na jedné straně podél místnosti byly skříně narvané dětským oblečením a přebalovací pult. Na druhé straně byla postel a naproti postele poličky plné plyšáků. Ulička mezi postelí a skříněmi byla půl metru. Sotva aby se člověk otočil.

Foto: Thinkstock

Může se stát, že vyzkoušíte i několik rodin

Ráno, když jsem se probudila a bylo už světlo, šla jsem se podívat po domě. Vše tam bylo ušmudlané, špinavé a hrozný nepořádek, byl to pro mě hrozný šok. Čekala jsem, že mi začnou vyklízet pokoj, ale nedělo se nic. Po víkendu jsem volala agentuře, co to má znamenat. Tam mi řekli, že to vyklidí, a ať tedy ještě počkám. Rodina se ale k ničemu neměla. Nebylo tam žádné jídlo, v podstatě jen toustový chléb, máslo, vajíčka, rýže, a to bylo vše. Dva týdny jsem tam jedla jenom rýži a vajíčko.

Stále mi něco slibovali, ale nic nedodrželi. Navíc měli manželskou krizi, takže tam byla věčně napjatá atmosféra a rodiče se spolu nebavili. Maminka se mnou za celou dobu ani nepromluvila. Bylo to opravdu hrozné. Pak jsem  zjistila, že jezdí pro jídlo, které tam charita dává sociálně slabším lidem. Potraviny byly tudíž prošlé nebo těsně po záruce. Chtěla jsem rychle pryč, avšak byl jeden velký podstatný problém, neměla jsem peníze. Agentura mi řekla, že musím na základě smlouvy u rodiny zůstat, dokud jim nenajde novou au-pair.

Jednou mi agentura poslala kontakt na rodinu nedaleko Amsterodamu, že se na ni mohu jít podívat a uvidím, jestli se mi bude líbit. Rodina se mi líbila a domluvili jsme se, že se k nim nastěhuji. Byla jsem šťastná. Od té příšerné rodiny se mi tedy podařilo odjet.

Teď jsem u nové rodiny už 6 měsíců. Hlídám dvouletého chlapečka. Je moc fajn, akorát je tu hrozný stereotyp. Hlídám ho dvanáct hodin denně. Rodinka mi neplatí hodiny navíc, jen mi přidala pár euro k výplatě. Vždy jsou velmi nepříjemní, co se týče peněz. Nebudete tomu věřit, ale také tu není moc jídla, protože nemají peníze, ale nějak se to přežít dá. Horší je to, že tu mám pouze dvě kamarádky, se kterými se občas vidím, jinak široko daleko tu žádná au-pair není.

Avšak i přes všechno, co jsem zažila, musím říct, že mě to hodně posílilo a že jsem v mnoha věcech vyzrála. Můj velký sen je odjet jako au-pair do USA a skutečně se naučit plynule mluvit anglicky. Doufám, že se mi to na čtvrtý pokus povede. Držte mi palce. A pokud se chystáte do světa jako au-pair, tak si s sebou nezapomeňte vzít kýbl štěstí a pořádně pevné nervy. Člověk se ale nesmí vzdát a musí  jít za svým snem."

Autorka: Jana K.

Také se vám stalo něco zajmavé, o čem byste chtěli vyprávět ostatním? Pošlete nám svůj příběh na pribeh@prozeny.cz, rádi ho zveřejníme!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama