Hlavní obsah

Zdeňka Pohlreich Gruberová: Nemoc mě otočila naruby!

Foto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

Foto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

Reklama

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Manželka známého šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha se dostala do širšího povědomí lidí ve chvíli, kdy onemocněla rakovinou a začala o své diagnóze veřejně mluvit. Dokonce o své zkušenosti napsala knihu, kde o nemoci mluví jako o daru.

Článek

Rakovina nahání strach, mění osudy i vztahy. Je považována za děsivou nemoc s nejistou prognózou. To si ale nemyslí Zdeňka Pohlreich Gruberová (46), která se s ní setkala už dvakrát a dovede ji vidět i jako pozitivní impulz k osobní změně.

Na začátek se musím zeptat, jak jste se seznámila s vaším manželem. Prý to bylo jako z románu!

Setkali jsme se poprvé v Austrálii. Bylo mi 19 a jemu 34 let. Hrála jsem za juniorský reprezentační softbalový tým a naše trenérka Zdenečkovi vezla nějaké věci z Česka. Zakoukali jsme se do sebe na první pohled a prožili jsme spolu téměř měsíc. Odlétala jsem do Česka po uši zamilovaná. Když se Zdeneček po čtyřech letech vrátil, hned mě vyhledal, ale já už byla zadaná a měla před svatbou – už to nešlo… Uběhlo dalších dvacet let, než jsme se zase našli a potkali. A to už jsme se příležitosti být spolu chopili a nepustili ji. Je to už 10 let.

Foto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

S manželem se potkali hned dvakrát. Ale až při druhém setkání po dlouhých dvaceti letech spolu mohli zůstatFoto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

To vypadá, že se Zdeňka a Zdeněk prostě měli a museli potkat… Asi osud.

Na osud nevěřím. Co má být, to bude, a já to tak beru. Naučila jsem se žít pro tuhle danou chvíli, pro TEĎ.

Vzala jste takhle i svou nemoc. Mluvila jste veřejně o svých pocitech, a dokonce jste někde řekla, že jste si nemoc „vyrobila“.

Ano. Pochopila jsem díky ní, že samotné slovo nemoc vyjadřuje podstatu – něco nemůžete. Nebo máte pocit, že nemůžete, protože jste tak byli vychováni, naučili jste se to od rodičů. Do doby, než jsem onemocněla, jsem byla jako křeček v běhacím kolečku, ze kterého nešlo vystoupit. To tempo, ten běh, zakrýval fakt, že mi něco v životě chybí. Neuměla jsem se zastavit a zamyslet, proč někde uvnitř cítím vztek, lítost a strach. Potlačovala jsem emoce – a právě to spouští doslova hormonální bouři, která pak zaplavují vaječníky, slinivku, štítnou žlázu, nadledvinky… Od záplavy hormonů „neštěstí“ je jen krůček k nemoci. Nemoc nám přichází říct, že máme dělat něco jinak.

Foto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

Velkou oporou je Zdeňce Pohlreich nejen manžel, ale i její mladší syn Martin (11)Foto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

K takovému poznání ale asi nedojde člověk hned, zvlášť, když tahle diagnóza vyvolává až ochromující strach.

Ano, bála jsem se. Byl to takový strach, že jsem se nemohla ani pohnout. Nechtěla jsem přijít o vlasy, nechtěla jsem být na obtíž… Samé nechtění. Jednou jsem ale šla na procházku s našimi psy, bála jsem se a slzy se mi koulely po tvářích a hlavou mi běželo, „proč právě já???“ A najednou jako kdyby mi někdo odpověděl – a proč ne zrovna ty! Špatně se to vysvětluje, ale najednou mi došlo, že jsem vlastně nevděčná. Litovala jsem se a neviděla, že můžu chodit, můžu se nadechnout, rozhlédnout se kolem sebe… Měla jsem silnou potřebu se někomu nebo něčemu omluvit a poprosit o odpuštění. Trvalo to pár vteřin, ale úplně mi to otočilo život naruby. Najednou jsem věděla, že mi chyběla láska. Těžko se hledají vhodná slova – je to láska, je to Bůh? Je to schopnost žít pro tuhle chvíli, pro TEĎ.

Ze svých pocitů jste se vypsala ve své knize Zprávy z nitra. V té popisujete změnu, kterou prošel váš život během léčby.

Právě díky nemoci, tedy její léčbě, kterou jsou po počátečním odmítání nakonec podstoupila, jsem měla dost času na sebe. Skoro rok času na to, abych si uvědomila, že jsem nebyla sama sebou. Že jsem své nitro zaplňovala věcmi a činnostmi zvenčí, jen abych nemusela být sama se sebou. Nic jsem nemusela, jen poznávat, kdo vlastně jsem. V mém nitru se začaly dít zajímavé věci.

Foto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

Velkou láskou Zdeňky Pohlreich jsou koně. Má v Líšnici ranč, na kterém pořádá kurzy osobního a duchovního rozvoje, ve kterých hrají koně zásadní roliFoto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

Jak jste se vyrovnala se změnou? Přece jen to muselo být nečekané.

Potřebovala jsem někoho, kdo by mi to vysvětlil, mluvil o tom se mnou. V mém okolí nikdo takový nebyl, tak jsem hledala v knihách – a tam našla zmínku o šamance z Peru. Vypravila jsem se za ní a ona mi vysvětlila, že se u mne probudila hadí síla. Probuzení hadí síly se také někdy označuje jako osvícení. Poradila mi, abych to přijala, nechala usadit a nezasahovala. Nechat vše, ať si plyne a těšit se z toho, co je právě v tuhle chvíli. Důležité je přijmout, že se všechno děje správně a nemáme to hodnotit nebo škatulkovat – neřešit, zda vás potkalo štěstí, nebo neštěstí. Je pak snadné se kvůli tomu trápit, cítit se špatně, a být tak z toho nemocní.

Myslíte si, že jde tenhle přístup a zkušenost nějak pochopitelně předat?

Snažím se. Mohu to popisovat různě, ale podle mne jsou základem slova láska, nebo Bůh, to ať si každý přebere, život, vědomí. Lépe to asi vyjádřit nejde. Dostalo se mi poznání, že jsme nedílnou součástí světa kolem, že není nic, co by se vás netýkalo, nic a nikdo není od nás oddělen, nemůže se ztratit, všechno a všichni jsme spojeni. Realita, náš život, to je soubor vjemů – našeho cítění, myšlení a vnímání – je to vlastně soukromá iluze a já chci lidem ukázat, že existuje ještě něco za tím.

Foto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

Zdeňka Pohlreich své koně nezavírá, dává jim volnost a lidem ukazuje, jak si s nimi vybudovat vztah založený na důvěře. Jejich specifické vlastnosti využívá i pro terapieFoto: Archiv Zdeňky Pohlreich Gruberové

Zdeňku můžete potkat osobně i na setkáních, která se konají po republice. Tématem jejích seminářů je právě její proměna, kterou prošla díky nemoci.

Jako inspiraci vám nabízíme příběh další silné ženy: Příběh Šárky (26): Smrt? Na tu neměla díky synovi čas myslet

Reklama

Související témata:

Načítám