Hlavní obsah

Krev a lásky slavných žen: Zločin z vášně aneb Kdo zabil kněžnu Windischgrätzovou?

Foto: Wikipedia

Budu zde vyprávět příběhy slavných žen, které vycházejí ze známých pověstí, legend, z historie, ze skutečnosti. Jistěže si dovolím některé události a situace domyslet a dotvořit perem spisovatele. Všechny příběhy budou psány s nadsázkou a občas i s mírně ironickým, avšak milým pohledem na dámy a jejich životy krasavic inteligentních.

Článek

Paní kněžna byla jedna z nejkrásnějších a lidem nejmilovanějších šlechtičen v Čechách. Zato její manžel, to byl pravý opak. V Čechách ho nenáviděli a on to národu bohatě oplácel. Ale o tom náš příběh není.

V určité chvíli života přestalo pana knížete bavit a zajímat líhat s paní kněžnou a zřídil si svoji soukromou ložnici. Na druhou stranu na manželku ale nepříčetně žárlil.

Paní kněžna s ním měla dost dětí a byla zvyklá na pravidelné milování. Jenže co teď? Naráz měla utrum.

Splašený kůň

No a v té době se objevil student pražské techniky Maxmilián Maux.

Kromě toho, že studoval, vydělával si jako osobní myslivec komorníka arcivévody Karla Ferdinanda. Byl to takový divoký kluk. S hlubokýma, černýma očima. Vysoký, štíhlý, ramenatý a silný.

Pan arcivévoda jednou pořádal hon a na něj pozval nejpřednější šlechtice monarchie.

Myslivec Maux byl poslán do lesa, aby nadháněl zvěř.

Paní kněžně se splašil kůň a pádil mezi stromy. Řítil se nezastavitelně k hluboké propasti. Kdyby do ní spadl i se svou paní, jistě by si oba srazili vaz.

Jenže tu byl krásný myslivec. Skočil koni do cesty, svou hrudí ho zastavil, chytil ho za uzdu.

Zvíře se uklidnilo a přestalo vyvádět.

Kněžna se na mladíka chvíli dívala svýma jako nebe modrýma očima a potom dovedla koně zpět k urozené společnosti. Tam požádala pana arcivévodu, aby mladého myslivce odměnil a přivedl jí ho k představení. Při té příležitosti mu s líbezným úsměvem věnovala svůj kapesníček.

Foto: Wikipedia

Marii Eleonoru Windischgrätzovou (1796–1848) prý měli Češi rádi

V tom kapesníčku našel Maux lísteček, na němž byla napsána adresa, hodina a datum. Na konci května roku 1848 tedy zazvonil mladík u dveří bytu v bohatém měšťanském domě.

Dovnitř ho vpustila služka, která mu hned dala najevo, že má mlčet, na nic se nevyptávat a jít tam, kam ho povede. A odvedla ho do ložnice.

V té ložnici poznal Maux dámu svého srdce úplně jinak než v šlechtické společnosti. Poznal ji jako vášnivou krasavici, plnou něhy a lásky. Dlouhé hodiny se milovali.

A potom se nikdy znovu nesetkali. Nikdy se mu dveře bytu neotevřely.

I služka zmizela. Doslechl se, že dostala velké věno a vdala se kamsi do jižních Čech.

Na veřejnosti mu kněžna nedovolila se k ní přiblížit, vždy kolem ní bylo dost sluhů, kteří mu v tom zabránili, a přece, kdykoliv ho z dálky zahlédla, objevil se na její tváři lehký ruměnec.

Osudná střela

Potom se to stalo. 12. června roku 1848 uvítala kněžna Windischgrätzová v rohovém salonu Pachtovského paláce své hosty.

Například barona Miklóse Jósika z Uher nebo kněžnu Marii Karolinu Bretzenheim-Regécz. I syn paní domu Viktor zde byl.

Kolem půl páté odpoledne se zvenku ozýval křik, zpěv a rovněž střelba.

Paní kněžna přišla k oknu.

Do místnosti právě vstoupil kníže Windischgrätz.

Kněžna odhrnula záclonu.

Prásknul výstřel, sklo se sypalo, kulka jím prolétla. Výstřel či dva... Nikdo to nevěděl.

Krásná dáma upadla na podlahu.

Její muž doběhl k ní, poklekl a prohlásil: „Mně to bylo určeno, tebe to stihlo!”

Beznadějné vyšetřování

Postupně bylo zatčeno několik podezřelých. První byl polský kníže Lubomirski, jenž tu byl na Slovanském sjezdu a zrovna seděl U Zlatého anděla. Pustili ho. Neměli důkazy. Druhý byl Maux. Měl krvavý obvaz na hlavě a hrál si na číšníka. Jenže měl na botách stříbrné třásně. Zranění na hlavě mu způsobili šavlí vojáci bojující v té době u Prašné brány s českými revolucionáři. Bili ho a mučili. Jako u ostrostřelce našli u něj brokovnici i kule do ní. Tvrdil a přiznával, že chtěl zastřelit knížete Windischgrätze. Ale na kněžnu, na tu svatou ženu, by nikdy nevystřelil.

Soudní znalec Lebeda prohlásil, že kněžna byla zabita zbraní daleko větší ráže, a tak museli i Mauxe pustit.

Mohl střílet i někdo z protilehlé střechy. Někdo, kdo chtěl zabít knížete, uviděl za oknem stín a zmáčkl spoušť. A nebo... nebo mohl střílet i někdo úplně jiný a odněkud úplně odjinud, než se předpokládalo.

Vždyť kulka mohla být vypálena i přímo ze salonu. A druhá do okna, aby to vypadalo, jako že se střílelo zvenku. Pochopitelně, že kníže Windischgrätz měl u sebe palnou zbraň. A někdo mu mohl vyzradit – ať již za peníze, nebo z nějaké msty – že mu paní kněžna byla se studentem nevěrná. Ta služka...? Nehledě na to, že kněžna manželovi několikrát veřejně vyčetla, jak se to chová k jejím milým Pražanům. A to on nesnášel a před lidmi na ni křičel.

Kdo by se odvážil obvinit tehdy vojenského velitele Prahy, vynikajícího vojáka, který věrně sloužil císaři pánu?

V každém případě ranhojič granátnické divize číslo 25 Franz Swoboda, který sem byl přivolán, napsal do své zprávy mimo jiné:

„Našla se střelná rána. Střela vnikla do hlavy u kořene nosu. Kulku bylo možné nahmatat pod kůží za levým uchem. Podle směru je jasné, že je poraněn mozek, kteréžto zranění je absolutně smrtelné.”

Případ nebyl nikdy vyšetřen. Zajímavé bylo, že v salonu se na podlaze nenašly téměř žádné střepy z okna.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama