Zpověď redaktorky: Zhubla jsem 8 kg

Hubená jsem byla v životě jen dvakrát. Asi v osmi letech, kdy jsem se ještě proháněla s klukama po venku, a pak na gymplu, když jsem se hodně věnovala sportovním aktivitám. Ale považte – čtyřikrát týdně dvoufázový trénink, jen málokteré tělo dokáže před takovou zátěží vzdorovat, i když znám i takové případy. A pak se přede mnou v mých 33 letech náhle objevil úkol: natočit videa o cvičení. Lámala jsem si hlavu, jak to pojmout, a při tom jsem uvažovala o svém životním stylu. Stres, nedostatek spánku, sportovní aktivita skoro nula, jídlo asi tak dvakrát denně, když se náhodou našel čas. Nic moc diagnóza.

Nějaké to kilčo navíc se vždycky dobře ukrylo pod vhodně vybraný oděv. Mou takřka každodenní výzbrojí byly výmluvy typu: Nemám čas na cvičení, mám malé dítě, musím pracovat… Nebo: Nikdy nebudu hubená, jsem prostě baculka a mám těžké kosti. Při své analýze jsem vzala v potaz i své vrstevnice a o několik let starší kamarádky. V tu chvíli mi to docvaklo! Jestli teď něco nezačnu dělat, skončím jako ony. Nemyslím to zle. Jde především o zdraví. Uvědomila jsem si, že čím dřív začnu, tím líp. Ve 33 se dá zvyknout na nový životní styl a tělo to pobere. Jde to i ve 40 a v 50, ale dá to mnohem větší dřinu. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím v přímém přenosu a dokážu, že diety jsou na nic. Že jediná možnost, jak trvale zhubnout a cítit se dobře, je změna životního stylu.

Odstartovala jsem své hubnutí na metě s čísly: váha 72 kg, výška 174 cm a BMI mírně zvýšené. A vy jste mě nenechaly ve štychu!

Lehce se řekne: Budu jíst zdravě, zmenším porce, začnu se hýbat… tyhle věci ví většina z nás. Horší je uvést je do praxe. Po první reportáži jsem se cítila jako znovuzrozená a nabitá energií čtenářek, které mi začaly držet palce. Strhla jsem je na svou stranu a vyhovovalo mi, že se chtěly přidat, protože kolektivně se hubne vždycky líp! Měla jsem najednou velkou zodpovědnost a bič v podobě přihlížejících očí redakce, ale i čtenářek. Přiznám se, že trochu z pohodlnosti jsem začala velmi pozvolna a až po prvních týdnech zjistila, že to bylo správné. Nedokázala jsem ze dne na den najít alespoň hodinu denně na cvičení. Tak jsem si vypomáhala, jak to šlo.

Chodila jsem do schodů, vystupovala o zastávku dříve, abych se prošla a zjistila, že moje fyzička je v dezolátním stavu (kdyby mě tak viděla moje tělocvikářka, se kterou jsem každoročně nacvičovala sestavu na ročníkové přebory). Zaťala jsem zuby a dala si slib, že nikdy nepoužiju výtah v práci. Zpocená jsem se každé ráno plahočila do čtvrtého patra.

Skoro 14 dní trvalo, než jsem uviděla první pokroky. Samozřejmě, že to nestačilo. Všichni kolem mě tvrdili, že největší podíl na mé snaze bude mít správná životospráva. A měli pravdu. Jenže jak se donutit k jídlu, když nemám hlad? Pravidelně jsem si tedy nastavovala na telefonu upozornění po zhruba 2 až 3 hodinách, že mám něco slupnout. Nechala jsem si vypracovat orientační jídelníček ( ZDE), kterým jsem se inspirovala. Neměla jsem totiž čas běhat neustále po nákupech a shánět ideální ingredience do zdravých receptů (opět trefa do černého). A trochu samolibě jsem zapojila do svého snažení i rodinu, protože jsem neměla ani minutu a korunu navíc, abych vařila pro dítě a manžela něco jiného.

A najednou to šlo. První kila mě opustila a já se začala cítit mnohem líp, přestože jsem skoro nic neudělala. Paradoxně jsem jedla víc než před tím, jen ve více porcích. A tělo se pravidelně hlásilo o přísun potravy tím, že jsem měla neustále hlad. Metabolismus se mi tedy zrychlil, ale co s tím hladem? Protože hlad je nejhorší věc při hubnutí. Nutí tělo ukládat si zásoby. Znovu jsem se tedy radila s odborníkem a ladila svůj jídelníček tak, aby byl výživnější.

Motivace okolí byla jednou z nejdůležitějších věcí v celém mém boji za zdraví a příznivější váhu. Paradoxně mě vždycky nejvíc nabudilo, když mi kamarádka řekla, ať si ještě schovám to starší oblečení, že pak se mi bude zase hodit. Nekompromisně jsem se začala zbavovat všech vytahaných věcí. Okolí si myslelo, že hubnutí mám v popisu své práce. A já se zakousla a vydala se ukázat světu, že to myslím vážně. Snažila jsem se poukazovat na zdravotní výhody, protože má váha pro mě nebyla až tak zásadní.

Další motivací byly stovky čtenářek, které mi psaly do ZDE. A pak přišel zásadní zlom. Šéf mě vyburcoval k odklízení sněhu na jeho chatě, přičemž to svedl na nutnost pohybu při mém hubnutí, a za odměnu mi zařídil cca dvouměsíční vstup do fitka. Už se nedalo vymlouvat na peníze. Musela jsem začít šetřit čas na cvičení. A abych nemohla couvnout, podpořil mě vlastní účastí. No považte, to je motivace jako hrom.

Hned při jedné z prvních návštěv na mě udělal habaďuru a pozval si kameramana, aby natočil, jak mi to jde. Dost jsem mrmlala, ale pak se zrodil nápad, jak se přinutit chodit cvičit pravidelně, vyzkoušet nové věci a zkusit i aerobní aktivity, které bytostně nesnáším (kromě tance). Začala jsem tedy točit videa z místa činu, testovat nová cvičení a přinášela dalším spolubojovnicím nové nápady a informace. A povedlo se! V tom začátku to bylo nesmírně důležité. Po třech týdnech cvičení už mi pohyb začal chybět. Je to klasická reakce – jako droga. Už jsem nepotřebovala nad sebou bič, chodila jsem sama a ráda. Čas navíc jsem hledala v ranních hodinách před prací (od sedmi do osmi), pauzách na oběd a večerních hodinách, když jsem se střídala s manželem při hlídání dítěte. Na jaře jsem začala sportovat i s dítkem.

Bez rad odborníků bych se ovšem neobešla. I když mi trochu vadilo, že základní pravidla jsou neměnná, ale v detailech se jejich názory lišily. V takových chvílích jsem se chovala typicky žensky – vybírala jsem si, co se mi hodilo. Např. když jeden tvrdil, že margaríny jsou svinstvo a máslo v malém množství je v pohodě, zajásala jsem a opět zařadila do jídelníčku máslo, i přes to, že dalších deset říkalo, že živočišné tuky jsou pro snižování váhy horší než rostlinné. A tak to šlo každý den. Neustále mě někdo v diskusích přesvědčoval, že je to jinak, a já trpělivě odpovídala, že každý odborník říká něco jiného, a navíc co člověk, to jiná tělesná schránka a obecný recept na hubnutí neexistuje. Kdyby ano, chodili by po světě samí hubení lidé a neřešila se celosvětová obezita.

Přesto byly chvíle, kdy jsem chtěla skončit. Poprvé to bylo, když se mi váha zastavila. Prvních pět kilo šlo hladce, ale pak to bylo peklo. Díky čtenářkám mi přestala být váha jedno a začal boj s čísly. Zdravotní výhody se nějak odsunuly na druhou kolej. A když najednou šla ručička váhy nahoru, přesto, že jsem nepociťovala, že bych opět nabírala, byla jsem trochu zklamaná. Samozřejmě že to byla svalová hmota, protože jsem cvičila 4krát týdně. Ale byl to určitý psychický tlak, který stoprocentně působí na každou z nás.

Velmi demotivující byly i reakce některých čtenářek, naštěstí v porovnání s těmi pozitivními jich byla jen hrstka. Nadávaly mi, přesvědčovaly mě, že nemám pravdu, každou větu obracely proti mně a já přitom dávala jen návod, jak to zkusit, nikoho jsem do ničeho nenutila. Ale když jsem cokoli začala zakazovat, protože bez disciplíny zkrátka hubnout nejde, byl oheň na střeše. Tehdy jsem na vlastní kůži poznala, co s vámi udělá psychická podpora okolí a jak je důležité obklopovat se lidmi s podobným smýšlením a cílem jako vy.

Díky Facebooku jsem nepřestala. Dodnes tam jsou stovky žen, které vás podrží, i když jsou na druhém konci republiky. Našla jsem tam desítky receptů, které bych nikdy neobjevila a které mi pomohly objevovat tajuplný svět zdravé kuchyně. Zjistila jsem, že nejenže je barevná, ale i velmi pestrá a chutná. I manžel, výhradní masožravec, přestal postupně protestovat a oblíbil si řadu z nich. A v neposlední řadě mě držely nad vodou reakce překvapeného okolí, které mi neustále připomínalo, že jsem opravdu zhubla a že ze mě sálá energie, která mi v poslední době chyběla.

Ze seriálu, který původně měl být na měsíc a půl a protáhl se bezmála na sedm měsíců, se stal můj denní chleba. Zbavil mě kromě přebytečných kil i stresu, dodal mi síly, přinesl mi spoustu přátel a obohatil mě o řadu zajímavých informací. Díky vám všem, které jste se mnou bojovaly nebo stále bojujete, protože tahle bitva je na celý život. Bez vás bych to nedokázala, i když vím, že tu zásadní bitvu si musíme každá vybojovat v hlavě sama. Přes dva měsíce jsem na udržovacím režimu a už dnes vím, že to je mnohem těžší level než samotné hubnutí. Proto se nebojte, budu stále s vámi dál sdílet nová vítězství a prohry. Věřím, že společně zvládneme překonat každou krizi – a že jich ještě určitě bude!

A jak jste si vedly vy?