Článek
Jste expert na neverbální komunikaci neboli na řeč těla. Dokážete poznat, co si člověk myslí či jak se cítí, aniž by promluvil?
„Mlčení není nutnou podmínkou. Naopak je třeba velmi zajímavé sledovat, jak řeč těla skutečným slovům leckdy odporuje, nebo je naopak potvrzuje, či je zdůrazňuje.“
Není vám tahle dovednost někdy na obtíž? Nebylo by vám občas lépe, kdybyste nepoznal, že vám druzí třeba lžou?
„Ne vždy to je samozřejmě výhodou. Hodně komplikované to je třeba v oblasti soukromého rodinného života, dokonce jsem měl kvůli tomu řadu konfliktů se svou dcerou. Jsou to ty klasické situace, kdy jsem se jí zeptal, co bylo ve škole, ona odpověděla, že nic, ale já poznal, že lže. Čili jsem chtěl vidět žákovskou, a konflikt byl na světě. Proto jsem s tím skončil zhruba před třemi lety, kdy mi řekla, že jestli ji nepřestanu číst, odstěhuje se k matce. Takže minimálně v soukromí se to snažím vypínat.“
To jde?
„Ano a velkou výhodou je, že jsem muž. Díky tomu jsem totiž schopen se soustředit, na rozdíl od žen, jen na jednu věc. K tomu jsme my muži byli předurčeni už v pravěku, kdy jsme měli na starosti v podstatě jen jednu činnost – chytit kopí, jít do lesa, ulovit zvíře a vrátit se do jeskyně. Proto já se jako muž umím soustředit na to, že teď nebudu nikoho číst a většinou se mi to daří. A když ne, tak to nepřiznám.“
Vladimír Svoboda a jeho dva milovaní psiFoto: archiv
Narážíte na rozdíly mezi muži a ženami, na naše předurčení z dob pravěku. Není to tak trochu klišé?
„To rozhodně ne, rozdíly mezi mužským a ženským mozkem jsou měřitelné. Všichni máme dvě mozkové hemisféry, které jsou propojené mozkovým kmenem. A u žen je toto propojení mnohem mohutnější, intenzivnější a hutnější. Proto třeba, když má muž po mozkové mrtvici zasažené řečové centrum, má velký problém se znovu naučit mluvit. Naopak ženám se to téměř vždy podaří, protože schopnost řeči převezme jejich druhá hemisféra.“
Jak moc lidé lžou?
„Na to máme výzkum a velmi přesná čísla. Průměrný muž lže čtyřikrát denně a průměrná žena dvanáctkrát denně. Je to ale dáno také tím, kolik kdo řekne slov. Muž jich vysloví za den dva až tři tisíce, žena pak dvanáct až čtrnáct tisíc.“
Takže ženy hodně mluví a hodně lžou?
„Jestli někdo lže hodně nebo málo, říct nejde, máte přece různé druhy lží. Jsou třeba milosrdné lži, jednoduše není nutné přikládat lhaní vždy jen negativní význam. Faktem ale je, že ženám lež mnohem častěji prochází, protože jsou v tom lepší než muži.“
A jsme zase u těch rozdílů. Tak čím to je, že jsou ženy lepší lhářky?
„Mají daleko větší smysl pro detail. Když vy lžete, tak si to celé připravíte a jste schopné to upravovat i v průběhu lhaní. Muž takhle dopředu nemyslí, ani nemá takový cit pro detail, takže mu leccos uteče. Proto je také mužská lež o nevěře mnohem častěji odhalena než ta ženská. Já se vyloženě setkávám s tím, že když muž přijde na nevěru své ženy, tak to není proto, že by odhalil nějaké signály a neverbální projevy, ale proto, že jí prohledal mobil.“
Čeho si má žena všímat, když chce zjistit, jestli jí muž lže?
„Já bych v prvé řadě sledoval jeho oči. Je třeba velkou chybou pokládat za projev lhaní to, když těká očima, kouká, kde co lítá. Je to naopak. Zpozorněl bych ve chvíli, kdy vám upřeně kouká do očí. Protože nejspíš sleduje, jak moc mu jeho lež věříte. Pak je dobré si všímat toho, zda se dotýká nosu, brady či uší. Jsou to obecně citlivější místa, kde je erektilní tkáň, a k nim se uchylujeme, když jsme ve stresu, a nemůžeme utéct nebo zahájit útok či ustrnout, což jsou přirozené reakce na nebezpečí. Pak bych určitě sledoval jeho dominantní nohu, tedy u praváka pravou a u leváka levou. Špička té nohy většinou směřuje tam, kam by chtěl jít. Takže při lhaní je to nejčastěji směrem ke dveřím, protože by nejraději utekl. Velmi výrazným gestem je pak přejíždění prstem po límci košile. To také souvisí s touhou po úniku či útoku. Muž si tak automaticky uvolňuje dýchací cesty, aby pro případný boj či útěk měl dostatek kyslíku.“
Vladimír Svoboda pozná, když mu někdo lže. Ne vždy je to ale výhodaFoto: archiv
A jak se při lhaní projevují ženy?
„U žen bych se soustředil na pohyby rukou, protože jedním z nejčastějších znaků lži bývá to, že se žena dotýká rukou hrudní či klíční kosti. Další věcí je pak takzvaný emoční zlom v řeči. Jde o to, že když žena lže, tak v té fázi, kdy se lhaním začne, ztiší hlas, protože sama tomu, co říká, nevěří. Pak bych ještě sledoval to, zda tam není nějaký motorický neklid, kdy třeba kroutí s prstýnkem či náramkem, a hlavně, zda si nepohrává s řetízkem, což je hodně časté, i když tohle může souviset i se sexuální strategií.“
Takže, když si žena pohrává s řetízkem, tak buď lže, nebo myslí na sex?
„V podstatě ano, tohle gesto je takzvaně kontextuální, tedy má více možných významů. Když to dělá před mužem, s nímž se chce seznámit, jde o sexuální strategii, ta žena tím upoutává pozornost na svá ňadra a značí to její zájem. Pokud to ale dělá před svým mužem, s nímž žije deset let a on se jí zrovna zeptal, zda byla v noci skutečně u kamarádky, tak pochybuji, že se ho tím snaží svést.“
Jak moc se ale tomu dá věřit? Jak moc se třeba vy, školený odborník, můžete na výklad gest a mikrovýrazů spolehnout?
„Pokud mám možnost s tím člověkem pobýt den či dva, načíst si jeho výchozí stav, tvář bez emocí a podobně, tak bych řekl, že tak na devadesát procent. A když si vezmete, že přesnost testů DNA se uvádí 98 procent, tak to není špatné.“
Neverbální komunikaci nelze obelstít? Neexistuje dokonalý lhář?
„Za neverbální komunikaci je v podstatě zodpovědný limbický systém mozku, který má na starosti procesy, které nelze ovládat vůlí. Takže, i kdybyste chtěla některé své výrazy či postoje změnit, limbický systém vám to nedovolí.“
Takže se to nelze naučit?
„Naučit se to dá jen velmi těžko, a navíc nikdy to není na sto procent. Existuje určité procento lidí, kteří po dlouholetém výcviku dokážou tyto emoce ovládnout a limbickému systému poručit. Ano, existují vycvičení agenti, kteří tohle dokážou. Ale řekněme si, kdo z nás se někdy v běžném životě potká s agentem CIA? Pokud se tedy budeme bavit o běžné populaci, tak limbický systém neošidíte.“
A jaký jste lhář vy? Umíte ovládat své mikrovýrazy a gesta?
„Snažím se vyvarovat všech symptomů, o kterých jsme mluvili, a řady dalších. Pokouším se to naučit, ale věřte mi, že z hlediska námahy je lepší a jednodušší říkat pravdu. Ale lhal bych, kdybych říkal, že nelžu.“
Své blízké nečtete, ale co třeba politiky? Sledujete například současnou kauzu Věcí veřejných a „čtete“ si jejich účastníky?
„Určitě tohle sleduji. Co se týče kauzy Věcí veřejných, tak tam je nejmarkantnější poslankyně Kočí. Možná se pletu, ale já osobně bych jí nevěřil. Vždycky, když ji vidím, tak mě mrzí, že její výstupy nemůžu promítat na přednáškách. Protože, když si řekneme, že existuje zhruba třicet mikrovýrazů pro lež, tak ona je během jednoho výslechu vystřídá všechny. Zakladatel vědeckého pojetí neverbální komunikace Paul Eckman takhle třeba využíval záznamy Billa Clintona, když mluvil o sexu s Monikou Lewinskou.“
Není vám smutno z toho, že sice víte, kdo lže, ale často s tím nemůžete nic dělat? Že třeba vidíte nějakého vraha, víte, že neříká pravdu, ale stejně trestu unikne?
„Samozřejmě jsou to velmi frustrující momenty, ale je to prostě osud. Já s tím nemůžu nic dělat, neexistuje řešení, musím se srovnat s tím, že nemůžu na svá ramena vzít všechny hříchy světa. V jedné jediné vteřině lžou na světě miliony lidí, s tím se nic dělat nedá.“
