Hlavní obsah

Hádáme se jako všichni, znakový jazyk zná i vulgarismy aneb O tichém světě s neslyšící Ivetou (43)

Foto: Amazon

Jako dvouletá přestala Iveta slyšet. Věřila, že se sluch vrátí, čekala na chvíli, kdy zas uslyší svět kolem sebe a všechno bude v pořádku. Bohužel k tomu nedošlo a Iveta se musela naučit žít v tichém světě. Prostřednictvím našeho rozhovoru bychom vás do něj chtěli nechat nahlédnout.

Článek

„I když jsem o sluch přišla tak malá, nepamatuji se, že bych měla, ať v dětství, nebo pubertě, nějaký problém zapadnout mezi ostatní,“ vzpomíná Iveta Čecháčková (43 let). I přesto zažila chvíle, kdy se musela vyrovnat s tím, jak odlišný je svět ticha a zvuků, jak těžké je někdy komunikovat. „Nemůžu si stěžovat, že by mne lidé brali jinak, posměch nebo jiné negativní reakce nezažívám často – ale i tak si myslím, že bychom se měli víc snažit naše dva světy propojit,“ říká Iveta.

Chtěla jsem být letuškou nebo učitelkou

Jak vzpomínáte na dětství a dobu puberty? Bylo velkou překážkou, že jste neslyšící?

Chodila jsem do školy pro neslyšící v Praze, takže jsem mohla se spolužáky a kamarády komunikovat znakovým jazykem. Učitelky a učitelé na nás ale mluvili a my jsme museli mluvit na ně. V dnešní době to je jinak a většina pedagogů ve školách pro neslyšící umí znakovat. Měla jsem i slyšící přátele – a také si nepamatuji, že bychom řešili zásadní problémy. Pokud jsem jim občas něco nerozuměla, odezírali nebo mi to napsali na papír.

Dětství jsem si užila na plný plyn – doma jsem se moc nezdržovala, aktivně jsem sportovala, jezdila na kole, hrála jsem badminton, běhala a ráda jsem hrála hry. Doma jsem byla s mojí partou slyšících, ve škole a venku zase s partou neslyšících.

A co období prvních lásek?

Moje první láska byl kluk, který slyšel. Ze začátku to sice bylo krásné, ale postupně jsme zjišťovali, že právě odlišná komunikace bude vadit. Když jsme byli s mými neslyšícími přáteli, musela jsem mu překládat a on to samé s jeho slyšícími přáteli. Naše světy byly jiné. Po třech měsících přišel konec. Sice jsme zůstali přáteli, ale naše cesty se rozešly. Poučila jsem se – můj manžel, se kterým jsem již léta šťastná a spokojená, je také neslyšící – stejně jako naše devatenáctiletá dcera Nikola. Doma tedy komunikujeme znakovým jazykem.

Čím jste chtěla být? A musela jste ze svých snů slevovat?

Je pravda, že v době, kdy jsem vyrůstala, tak moc možností vzdělávání ani zaměstnání neslyšících nebylo. Nejvíc jsem chtěla být letuška, i když reálně bych to dělat nemohla a byl to spíš takový dětský sen. Co se reálných povolání týče, tak nejvíc jsem si přála být učitelkou na prvním stupni. Dokonce se mi to na chvíli i povedlo – myslím někdy v osmé či deváté třídě onemocněla učitelka a rychle za ni potřebovali sehnat náhradu, tak jsem se přihlásila. Vzali mě a já opravdu učila! Děti si mne oblíbily, takže jsem občas zaskakovala ještě několikrát. Bavilo mě to, přinášelo radost a přála jsem si vystudovat … Bohužel pro neslyšící nebylo možné se přihlásit na pedagogiku ani k maturitě, takže jsem se vyučila jako švadlenka. To bylo ale jen z nutnosti, po ukončení školy jsem si hned našla jinou práci. Jsem ráda, že v současnosti mají mladí neslyšící daleko lepší vzdělání a větší možnosti uplatnění!

Před pěti lety jsem si našla práci díky organizaci Tichý svět, která spolupracuje s firmami a nabízí práci neslyšícím. Díky tomu jsem se dostala do Amazonu, kde pracuji jako instruktorka nováčků v oddělení balení. Chtěla bych, aby i ostatní firmy přijímaly neslyšící a přesvědčily se, jak umíme pracovat. Nejdůležitější je, abychom ukázali svou šikovnost, pečlivost a dobré vnímání. Stačí nám vysvětlit, co máme dělat a pak už se bez problémů zapracujeme sami.

Foto: Amazon

Pro neslyšící není jednoduché sehnat práci, která by je opravdu bavila – Iveta to štěstí měla a v současné době pracuje jako instruktorka neslyšících nováčků

I neslyšící mohou jít tančit

Jak reagují slyšící lidé na to, že neslyšíte? Zarazí je to, umějí s vámi komunikovat, anebo se stáhnou?

Většinu lidí to sice trochu zarazí a překvapí, ale nakonec se mnou jednají jako s každým druhým. Někteří se diví, že neslyším, když mám dobrý hlas. Setkala jsem se i s tím, že se lidé vysmívali znakovému jazyku, když viděli, jak se třeba dva neslyšící baví – ale to se stává v posledních letech hodně výjimečně.

Je váš svět opravdu úplně tichý? A vnímáte zvuk alespoň jako vibrace?

Ano, pokud je někdo úplně neslyšící, tak žije v naprosto tichém světě. Ale je pravda, že vibrace lze vnímat, když jsou dostatečně silné. Není výjimkou, že si může i člověk bez funkčního sluchu jít zatancovat. Neslyšící mají navíc vyvinutý velmi dobrý instinkt, umějí odezírat – a to všechno pomáhá v komunikaci a vnímání toho, co se kolem děje.

Když si představím, jak jsem učila dceru mluvit, nedovedu si představit, jak to jde bez sluchu…

Už v raném dětství se děti učí odezírat ze rtů – ukazujete jim například hrníček, jídlo, pití, hračky – ale zároveň překládáte do znakového jazyka. Takže se učí odezírání, ale i znakování. Jak jsem zmínila, mají neslyšící velké nadání a výborný instinkt, velmi lehce se učí novým věcem, což proces učení ulehčuje. Když jsou starší, nastupují do speciálních škol, kde se učí mluvit ústy a současně vydávat i hlas.

A znakový jazyk – ten má znak pro celé slovo, anebo pro písmenko?

Pro obojí. Každé slovo má svůj znak, ale i každé písmenko má svůj znak. V češtině jsou to i specifická písmena jako š, č, ř, a podobně. I neslyšící děti chodí na logopedii a učí se výslovnost.

Foto: Amazon

Iveta by chtěla, aby firmy ocenily neslyšící pro jejich učenlivost a pečlivost a nebály se je zaměstnat

V době internetu by mnohé mohlo napadnout, že když si nejde povídat, bude pro vás snadnější sednout k počítači a psát si. Je to tak?

Před on-line písemným rozhovorem preferuji maily. Dají mi víc času na odpověď, a pokud potřebuji, mohu si případně některá slova dohledat. Když si píšete s neslyšícím, může vás zarazit, že používá velmi spisovná a těžká slova, kterým nemusí někteří slyšící ani rozumět, protože se v běžném mluveném jazyce už skoro nepoužívají. Když jsme u komunikace přes počítač – s využitím kamery se mohou bavit i znakovou řečí. No a v běžném životě, pokud se nemohu s někým domluvit, tak se vezme tužka a papír a napíšeme si to. Jsme zvyklí při rozhovoru se slyšícím odezírat a hodně pomáhá i řeč těla.

Asi klasická je otázka: mohou se dva neslyšící pohádat? Existují znaky i pro peprnější výrazy?

Ano, neslyšící se dokážou pohádat stejně dobře jako slyšící – vždyť řešíme stejné problémy jako každý jiný, máme stejné emoce. Když se hádáme, asi to poznáte, i kdybyste o znakovém jazyce nic nevěděli – kromě toho, že znakujeme jinak, je to vidět i na mimice obličeje a řeči těla. A znakový jazyk umí i ostřejší slova – i pro ně má vlastní znaky.

A jak to je s cizím jazykem. Hodně lidí si myslí, že znaková řeč je mezinárodní.

To pravda není. Každý stát má svůj vlastní znakový jazyk a v různých částech světa také znakují na různé časti těla. Když se chce neslyšící naučit cizí jazyk, tak mu učitel ukáže psané slovo – například v angličtině – a vysvětlí, co to slovo znamená. Vyslovovat přesnou angličtinou však neumíme.

Vidíte nějaké změny v přístupu k neslyšícím?

Zlepšuje se to. Lidé to už tak neřeší a berou to přirozeněji. Je pravda, že jsme docela uzavřená komunita, takže se toho o nás pořád moc neví. Proto je dobré, aby se to změnilo, aby se o tom víc psalo a mluvilo a bariéra mezi námi se prolomila.

Rozhovor s Ivetou ukazuje, jak se cítí neslyšící člověk mezi slyšícími. Jak ale neslyšící vnímá ten, kdo s nimi každý den komunikuje? Právě takovou zkušenost má Veronika Čulíková, tlumočnice z českého do českého znakového jazyka. I jí jsme se tedy na pár věcí zeptali.

Co je hlavním problémem v komunikaci s neslyšícím, pokud o nich nic nevím?

To, že se domlouvají znakovým jazykem, ví každý. Málokdo si ale uvědomí, že český jazyk není mateřským jazykem některých neslyšících. Od malička komunikují českým znakovým jazykem a češtinu se učí až následně jako druhý jazyk - jako my třeba angličtinu. Je tedy omyl považovat neslyšící za hloupější jen proto, že nerozumí složitějším větným konstrukcím, případně neobvyklým výrazům v česky psané textu.

Je tedy lepší se pokusit domluvit odezíráním?

To také neovládá každý neslyšící, ale vyzkoušet to můžete. Pak je třeba mluvit pomalu, zřetelně a být otočený obličejem. Dodala bych, že není potřeba křičet, případně artikulovat přehnaně, to naopak odezírání znesnadňuje.

Iveta říkala, že znakový jazyk umí i nadávat.

Ano, má skutečně znak pro všechno, takže i pro vulgarity, v tom ochuzeni opravdu nejsou (směje se).

Máte zkušenost s tím, že by neslyšící rodiče řešili, zda jejich dítě bude také neslyšící, že by ho třeba nechtěli vystavit těžšímu životu v tichu?

Neslyšící neberou svůj stav jako zdravotní hendikep, ale považují se v podstatě za jazykovou menšinu. Jak bylo řečeno, jsou uzavřená skupina a kromě těžšího uplatnění ve společnosti či při práci to nepovažují za velkou překážku. Někteří neslyšící rodiče chtějí dokonce neslyšící dítě. Někteří naopak chtějí, aby jejich dítě slyšelo a mohlo se tak uplatnit ve většinové společnosti.

Znáte podobný příběh člověka, který se musí vypořádávat s nemocí či hendikepem? Napište nám! 

ynezorPumanzeSaNyknalC