Lituju ženy, co nemají děti

Čím je člověk starší, tím víc chce být sám. Pro mě je to svátek, když třeba zůstanu na chalupě, celý den pobíhám okolo koní - máme pět koní a sedmnáct ovcí... Tady v divadle je to fajn, máme dobré vztahy, ale stejně si dovedu představit, že bych to tu opustila. Mám dost nabídek na práci, ale říkám si, o čem to vlastně všechno je. Momentálně mě víc baví jít a prořezat stromy, sehnat pro mýho malýho hřebce nevěstu... Moje starší dcera Pepina teď trénuje na westernové závody, jezdíme na ranče, kde jsou trenéři, protože u nás tenhle styl není tak rozšířený jako klasické jezdectví. Takže jsme už vlastně na Vysočině zapustili kořeny. Je to druhý domov, kde z hlavy vymývám ten pražský.

Která představení vnímáš jako svoje ,,vrcholy"?

My jsme se Sašou měli celkem šťastné období s našimi vlastními představeními, jako byl třeba Omámený kolotoč nebo Židle. Nejde ani o to, že by člověk slavil úspěchy, ale o pocit, že se něco dobrého vytvořilo. V Divadle Komedie jsme měli za posledních pět let spoustu premiér, je to Divadlo roku a mluví se o něm jako o jednom z nejlepších divadle v Praze. Začínám mít ale pocit, že pomalu nastává čas, kdy se bude muset něco stát, někdo přijít nebo odejít. Po dlouhé době bude u nás zkoušet jiný režisér a na to se těším, ale zároveň přemýšlím o nějaké radikální změně, možná to i souvisí s věkem, už mi to rychleji odtikává, a ,,umění" dokáže člověka natolik pohltit, že zapomene normálně žít. Z toho mám trochu strach, a tak ujíždím do lesa a kromě hub tam hledám odpovědi na otázky, které si v zakouřených divadlech ani nemůžu položit.

Počkej, doufám, že nemáš v plánu to zabalit?

To ne, spíš mám v plánu v příští sezoně udělat zase nějaké vlastní představení. Nemusí to být nutně v divadle a v Praze, ráda bych do rolí herců obsadila své přátele z Vysočiny. Takový malý cirkus. Ale už bych to nechtěla dělat tím nadšeneckým hurá způsobem, že jsme si všechno platili, eventuálně obcházeli Chiquita banana, aby nám dali třicet tisíc na premiéru a nakonec jsme od nich dostali sto kilo banánů. (smích) Ale když jsem sledovala v televizi debaty s panem Richtrem, který mluví o sestavování komise, jež má posuzovat divadelní projekty, kde všichni o sobě píšou, jak jsou geniální, a oni pak mají měsíc na to, aby to prostudovali a rozhodli, kdo dostane grant a kdo ne, tak je to absurdní, přece někdo tam může mít kamaráda, který se pak přimluví. A někdo ne, a já nemám, tak zas půjdu někam žebrat o banány, protože ten grantový moloch vůbec nechápu.