Hlavní obsah

Lituju ženy, co nemají děti

Foto: Zuzana Kazdová

S herečkou Vandou Hybnerovou o životě, o vrcholech kariéry a o tom, že někdy je člověk raději sám.

Článek

Vando, často prý teď utíkáš na venkov za svými koníčky...

Čím je člověk starší, tím víc chce být sám. Pro mě je to svátek, když třeba zůstanu na chalupě, celý den pobíhám okolo koní - máme pět koní a sedmnáct ovcí... Tady v divadle je to fajn, máme dobré vztahy, ale stejně si dovedu představit, že bych to tu opustila. Mám dost nabídek na práci, ale říkám si, o čem to vlastně všechno je. Momentálně mě víc baví jít a prořezat stromy, sehnat pro mýho malýho hřebce nevěstu... Moje starší dcera Pepina teď trénuje na westernové závody, jezdíme na ranče, kde jsou trenéři, protože u nás tenhle styl není tak rozšířený jako klasické jezdectví. Takže jsme už vlastně na Vysočině zapustili kořeny. Je to druhý domov, kde z hlavy vymývám ten pražský.

Která představení vnímáš jako svoje ,,vrcholy"?

My jsme se Sašou měli celkem šťastné období s našimi vlastními představeními, jako byl třeba Omámený kolotoč nebo Židle. Nejde ani o to, že by člověk slavil úspěchy, ale o pocit, že se něco dobrého vytvořilo. V Divadle Komedie jsme měli za posledních pět let spoustu premiér, je to Divadlo roku a mluví se o něm jako o jednom z nejlepších divadle v Praze. Začínám mít ale pocit, že pomalu nastává čas, kdy se bude muset něco stát, někdo přijít nebo odejít. Po dlouhé době bude u nás zkoušet jiný režisér a na to se těším, ale zároveň přemýšlím o nějaké radikální změně, možná to i souvisí s věkem, už mi to rychleji odtikává, a ,,umění" dokáže člověka natolik pohltit, že zapomene normálně žít. Z toho mám trochu strach, a tak ujíždím do lesa a kromě hub tam hledám odpovědi na otázky, které si v zakouřených divadlech ani nemůžu položit.

Foto: Zuzana Kazdová

Počkej, doufám, že nemáš v plánu to zabalit?

To ne, spíš mám v plánu v příští sezoně udělat zase nějaké vlastní představení. Nemusí to být nutně v divadle a v Praze, ráda bych do rolí herců obsadila své přátele z Vysočiny. Takový malý cirkus. Ale už bych to nechtěla dělat tím nadšeneckým hurá způsobem, že jsme si všechno platili, eventuálně obcházeli Chiquita banana, aby nám dali třicet tisíc na premiéru a nakonec jsme od nich dostali sto kilo banánů. (smích) Ale když jsem sledovala v televizi debaty s panem Richtrem, který mluví o sestavování komise, jež má posuzovat divadelní projekty, kde všichni o sobě píšou, jak jsou geniální, a oni pak mají měsíc na to, aby to prostudovali a rozhodli, kdo dostane grant a kdo ne, tak je to absurdní, přece někdo tam může mít kamaráda, který se pak přimluví. A někdo ne, a já nemám, tak zas půjdu někam žebrat o banány, protože ten grantový moloch vůbec nechápu.

ynezorPumanzeSaNyknalC