Článek
Do dneška si říkám, jak jsem ten svůj první porod vůbec mohla přežít. Možná to až taková katastrofa nebyla, ale tehdy jsem si myslela, že to bude to poslední, co v životě stihnu udělat. Byla jsem moc mladá. Necelých 16 let a otěhotněla jsem.
Žila jsem pouze s tátou, rodiče byli rozvedení. Antikoncepce v té době samozřejmě byla, ale jít za tátou, se kterým jsem sice parádně vycházela, nepřipadalo v úvahu. Náhradní mámu mi sice dělala babička, ale že bych za ní přišla s něčím takovým, na to jsem neměla dost odvahy. A tak se to jednou stalo.
Zpočátku jsem nic netušila, asi jako většina. Až když jsem to měla dostat, což se nestalo, začala jsem se obávat nejhoršího. Každý večer jsem se odhodlávala k tomu, abych to druhý den řekla babičce. Dva měsíce jsem se k tomu nedokopala, až když jsem si začala všímat, že se mi zvětšuje nápadně břicho, musela jsem to udělat.
Reakce babičky nebyla tak hrozná, jak jsem si myslela. Dokonce souhlasila s tím, že ještě chvíli počkáme, než to řekneme tátovi. Ale nic se neutají navěky, zvlášť ne něco takového. Naštěstí mě babička podržela a v podstatě to tátovi odříkala sama. Řekl, že nejdůležitější je, aby se to narodilo zdravé a že pokud já sama chci otce uvést, ať to udělám, ale do ničeho mě nutit nebude a už vůbec ne po něčem pátrat. To mi spadl kámen ze srdce, protože člověk, se kterým jsem dítě čekala, nebyla žádná velká láska, ale jen chvilkové vzplanutí.
Dcerka je mi odměnouFoto: shutterstock.com
Měla jsem tehdy zdravotní problémy, když se rodiče rozváděli, přestala jsem kvůli stresu jíst a váhu jsem „vynesla“ na pouhých 49 kg, při výšce 172 cm. Nakonec jsem se díky doktorům, tátovi a babičce z toho pomalu dostávala a teď do toho těhotenství, nebyla to zrovna nejlepší kombinace. Doktoři se obávali, jak to všechno dopadne. Věděla jsem, že těhotná matka musí jíst za dva, jenže já, která ještě nedávno nejedla ani za jednoho, jsem si hrozně těžko zvykala na takový velký přísun jídla. Přesto všechno jsem věřila, že to zvládnu.
Ovšem jen do samotného porodu, který přišel o něco dřív, než doktoři předpokládali. Byla jsem vyčerpaná, nevěděla jsem, co mám dělat, a hrozně jsem se bála, že to ten malý nepřežije. Asi při mně stál samotný bůh, protože i když jsem rodila skoro půl dne, dcera neměla žádné zdravotní následky. Já sice trpěla obrovskou bolestí a vyčerpáním, ale jak se říká, všechno jde, když se chce. Ani nevím, jak bych to popsala, ale bylo to zatím opravdu to nejhorší, co jsem kdy zažila.
Dnes si ale říkám, že to za to stálo, i když dvakrát bych to zažít nechtěla. Krásná dcera, která roste jako z vody, je mi však odměnou.
A jaký byl ten váš porod? Stalo se něco neobvyklého, co jste nečekala? Pojďte se nám svěřit, jak přišel ten váš uzlíček štěstí na svět na info@prozeny.cz. Tři z vás mohou vyhrát 500 korun.
