Článek
Mé pokojné soužití nedávno utrpělo tržnou ránu. Kamarádovy narozeniny si vyžádaly noční tah městem. V jednom klubu na baru jsem ji potkal. Tu osudovou, kvůli které se přetrhnete, jen aby si vás všimla. Byla krásná, milá, dokonalá. Udělal bych pro ni všechno. Měl jsem jí plnou hlavu a doufal, že když jí druhý den zavolám, nezjistím, že byla jen přelud. Nic takového. Skutečnost. A tak nádherná.
Miloval jsem obě
Volali jsme si, psali. A já ji začal obdivovat. Z práce jsem chodil čím dál později, protože mě tížily vyčítavé pohledy a všetečné otázky přítelkyně, která se podivovala nad neustále obsazenou telefonní linkou a prázdnou židlí za stolem mé kanceláře. Přesně na tom místě, kde jsem do této chvíle trávil většinu svého času. Přiznám se, že někdy i proto, abych měl od všeho pokoj. Byl jsem v tom až po uši.
Jestli se někomu líbí, mít přítelkyni i milenku, tak ho nechápu. Mě tenhle stav neskutečně tížil a sobecky jsem čekal na chybu jedné ze zúčastněných stran, abych se nemusel rozhodovat mezi jistotou a osudovou přitažlivostí. Situace si také žádaly trpělivé a vtipné výmluvy, proč zrovna teď nemůžu být s jednou nebo druhou. A hlavně aby mně žádná nic nevyčítala, to jsem vždycky odmítal řešit.
Potkal jsem ji v klubu. A zamiloval se.Foto: samphoto.cz/jiunlimited
Trpím kvůli tobě!
Netrvalo dlouho a vše začalo prosakovat. Přítelkyně střežící rodinný krb nasadila zbraně těžkého kalibru. Slzy, prosby, řeči o lásce, potencionální rodině a společných plánech. Taky přestala jíst a vždycky nezapomněla podotýkat, že trpí kvůli mně, tak ať to beru na vědomí. Bylo mi jí líto. Moc líto. Ale copak jsem tohle plánoval? To ani náhodou. A Jana na to nejspíš hrála. Místo toho, aby se sbalila a ulehčila mi trápení, bojovala jako lev. Nastal čas pro rozhodnutí.
Po pár probdělých nocích ve mně uzrál názor, že chci začít znovu. Se svojí osudovou. Vůbec jsem si nebyl jistý, jak to s ní dopadne, ale když už jsem ji našel, odmítl jsem se jí vzdát. Celé to vypadalo strašně jednoduše. Sbalit si věci, odejít a nechat kapat Janiny slzy do polštáře, který si už večer pod hlavu nedám. Měl jsem sakra jasno o průběhu následujících dní. Nějak to ale nevyšlo, sám sobě kladu otázku, proč?
Zůstat, nebo odejít?
Ženské pokolení muže soudí pro svoji nespoutanost a lehkost bytí, díky které jsou schopni ve stejné vteřině skončit a začít vztah. Já to nedokázal. Nemohl jsem opustit přítelkyni, i když vím, že k ní necítím to, co ona vůči mně nazývá láskou. Nechal jsem odejít svoji osudovou, abych neublížil jistotě. Krásná a dokonalá přerušila kontakt a já se jí koneckonců ani nedivím. Stále na ni ale myslím. U těch teplých večeří se svojí přítelkyní, která je ráda, že jsem opět zpátky. Odpustila mi pomalu i to, co jsem nikdy neudělal. Jsem pokrytec?
