Hlavní obsah

Nevěra se nepřiznává!?

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Nejlepší je zatloukat

Asi jsem ještě plná dojmů z nedávného rozhovoru se svou kolegyní (36 let), kterou jsem totálně odzbrojila a myslím si, že dodnes mi to neodpustila :-). Přišla do práce a celá zničená mi začala vyprávět o své jiné dobré kamarádce, neboť se dozvěděla, že ji ten její „hajzl" chlap podvádí!

Článek

Ona samozřejmě řeší to strašné dilema, jestli jí to říct, nebo neříct. Okamžitě jsem odpověděla, že se do toho v žádném případě nemá motat a má držet jazyk za zuby. Pokud se to provalí, tak ať vezme flašku něčeho tvrdšího, veliký kapesník a jde utěšovat, pak teprve přijde čas pro ni jako pro kamarádku. Začala se na mě škaredit, jak to můžu takhle jednoduše přejít.

Vztah nezachrání ani pravda, ani lež

Můj názor je: zatloukat a zatloukat. Pokud je kamarádka šťastná zrovna s tímhle mužem, což v tomto případě je, tak proč jim obracet život vzhůru nohama. Onen hříšník se bude muset stejně časem rozhodnout sám, co s tím, takže pokud zjistí, že milenka je mu více než žena, tak manželství nezachrání ani pravda, ani lež...

Kolegyňka začínala zuřit víc a víc, co bych asi tak dělala já na jejím místě... „Nic, nechtěla bych a nechci to vědět, když už je můj partner takový king, že mu nestačím a musí mít ještě vzrúšo bokem, tak ať se s tím taky dokáže sám poprat! U mě by skončil chlap právě proto, že přijde škemrat a ulevit své dušičce, a ne proto, že někde podlehne jinému klínu."

Musel by škemrat

Úžas kolegyně nebral konce. Začala chrlit všechny možné tresty a úkoly, které by její muž dostal za přiznání nevěry. Jedna hrůznost za druhou - musel by prosit a jinak se snažit, aby s ním vůbec zůstala. Začít dělat věci, které do tohoto dne nemusel - žehlit, prát, starat se o děti, plánovat víkendy v přírodě, s tchyní apod. Neubránila jsem se smíchu, čímž jsem ji opět dostala do varu: „Ty bys mu to odpustila?“

Zjištění je kruté pro oba

„Ne, když už bych se (bohužel) o nevěře dozvěděla, tak ON jde zcela ze hry. Všechno je od té chvíle jen na mně, jestli se s tím chci a dokážu poprat nebo ne. On se pak může postavit třeba na hlavu - omlouvat se, slibovat a prosit - zbytečně. Já si musím v hlavě srovnat, co pro mě tento člověk znamená, zda jsem schopná s tímhle zjištěním žít dál tak, abych se tím neužírala a nepředhazovala mu tento fakt, kdykoliv se mi to bude hodit. Abych to nepoužila jako zbraň, kdykoliv mu budu chtít ublížit, aby si taky zažil, jak to bolí! Navíc takovéhle rozhodnutí chvilku trvá a čas, který musí partner přetrpět, než nad ním bude vynesen ortel, je mu dostatečným trestem..."

Prohlásila, že jsem příšerná bytost a tohle prostě nemůže pochopit, nebo spíše akceptovat. Raději jsem diskusi ukončila a uklidnila kolegyňku i atmosféru kafíčkem s větrníkem...

Tak nevím, jsem opravdu tak příšerná bytost?

ynezorPumanzeSaNyknalC