Článek
Začalo to už v dětství, kdy mi o deset let starší bratranec, coby malé holce, učaroval. Aby ne, byl strašně hezký a milý a hrál si se mnou, měl mě rád. Já do něj byla platonicky zamilovaná, ale když jsem přešla do puberty, tak to nějak vyšumělo. Naše rodiny se přestaly vídat, takže jsem ho potkávala víceméně výjimečně jednou za pár let, mezitím prožila pár románků i delších vztahů.
Jenže po nějaké době se naše rodiny zase začaly scházet a obnovily se vztahy. Na jedné takové oslavě jsme se setkali po mnoha letech a já najednou nebyla ta malá holčička, se kterou si hrával, bylo mi už dvacet a jemu třicet. Měl stálou přítelkyni, takže mu určitě nic nescházelo. Nějak jsme si ale na oslavě padli do noty, zjistili jsme, že jsme stejná krevní skupina a moc si rozumíme. Začali jsme si psát a volat, zpočátku jen tak neškodně, ale přišla najednou řeč i na intimní věci a já znova začala pociťovat tu šílenou touhu po něm.
Byl na tom podobně, protože mi také vyjadřoval náklonnost. Nepřipadali jsme si jako bratranec a sestřenice, protože jsme se předtím nevídali, prostě nám to nijak nepřišlo. Když jsme se spolu poprvé milovali, zažila jsem to nejúžasnější ve svém životě, byl tak pozorný a něžný a celý víkend se mi věnoval a hýčkal si mě. Nosil mi jídlo a mazlil se se mnou. Z prvního milování jsme měli samozřejmě strach, raději jsme se pouze mazlili a hladili, ale pak už to nešlo vydržet a nádherně jsme se milovali. Tak krásnou noc jsem nikdy s nikým nezažila.
Když je možnost, jedeme spolu za město, aby nás nikdo neviděl, a tam si užíváme sami sebe. Není to ale tak často, jak bych si já představovala. On má přítelkyni, která ho hlídá, a taky je tu naše rodina, naše matky jsou sestry a nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby se to někdo z rodiny dověděl, asi by nás odsoudili jako většina lidí. Přitom ze zákona tohle není trestné. Ale chápu, že pro někoho to může být úchylné. Jenže mě už není pomoci, jsem do něj tak zamilovaná, až mám obavu, že už nikoho tak moc mít ráda nebudu.
Miluji ho vlastně celý život. Ale nemohu a nesmím se o to s nikým podělit. Nemohu to říct nikomu a to mě strašně tíží, protože v sobě prožívám neuvěřitelné štěstí, když jsem s ním, ale zároveň hrozné zklamání, protože ho nikdy nemůžu mít. Jednou se budu muset usmívat na jeho svatbě a hladit po vlasech jeho děti a vím, že to bude bolet, bohužel je to ale silnější než já.
