Článek
Můj tatínek už je dnes stařičký pán, ale jako muž v aktivním věku byl velice šikovný řemeslník. Dokázal opravit vše, od pračky až po velké elektromotory, a u našich dveří neustále zvonili lidé s prosbou o opravu různých přístrojů. Práci si nechal samozřejmě dobře zaplatit. K tomu chodil do práce, takže jsme si jako rodina s třemi dětmi mohli žít velice dobře. Ale!
Jaksi nepochopitelně se jeho šikovnost snoubila s neuvěřitelnou lakotou. Uvedu jenom pár vzpomínek z dětství. Za socialismu byl nedostatek exotického ovoce, ale můj táta díky svým kontaktům sehnal cokoliv. Nedonesl to ale domů, nýbrž to křečkoval ve sklepě, ke kterému jsme neměli klíč, a občas nám přinesl jednu mandarinku, pomeranč, grapefruit atd. Doma to rozdělil na pět dílů a tím nás podělil. Dokázal rozdělit i jednu plátkovou žvýkačku mezi nás tři děti a doufal, že ten kousek budeme žvýkat minimálně tři dny.
Tragédie nastala, když jsme jako děti vyrostly z bot. Nejdřív dlouho zkoumal, jestli by se boty nedaly nějak roztáhnout, a když už to nešlo, tak nás dovlekl do partiové obuvi, kde vybral ty nejlevnější boty, navíc ještě asi o dvě čísla větší, aby nám vydržely co nejdéle.
Jednou se nám rozbil odpad u vany, otec byl u příbuzných v Německu, a tak maminka zavolala instalatéra. A řeknu vám, to nastalo překvapení. Zpod odpadu u vany vytáhl peněženku, ve které bylo asi 300 tisíc korun (psal se rok 1982), bony, kanadské dolary, americké dolary, západoněmecké marky atd. atd. Suma sumárum asi za půl milionu. Instalatéra jsme museli podplatit, aby nikde nic neřekl, protože by tátu ještě zavřeli. A všichni jsme jen tiše zírali na ten poklad. Maminka ty peníze zase sbalila a vrátila je zpátky. Prý by ji zabil, kdyby zjistil, že zmizely.
A tehdy jsem ho začala nenávidět. Byl mi odporný, když vykřikoval, že nemá na benzin, že doplácíme na vodu atd. Věděla jsem, že nám lže do očí, a nemohla jsem mu to vmést do tváře, protože jsem matce slíbila, že mu nikdy o tom jeho pokladu neřeknu. Poklad zmizel, otec ho přemístil někam jinam a už nikdy jsme ho neviděli.
Dnes je otci 85 let, je těžce nemocný a jeho stav se neustále zhoršuje. S velikým štěstím jsme pro něho sehnali umístění v ústavu, protože jsme už nezvládali se o něho starat. Pravidelně ho navštěvujeme, i když už nás někdy nepoznává. Jediné, co říká, je: „Nemáte nějaké peníze, nedali byste mi peníze, nemám žádné peníze...“
Máte doma temperamentního partnera? Vyhovuje vám to, nebo se to neslučuje s vaší klidnou povahou? Jak se s takovým mužem žije? Pojďte se nám svěřit na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
